Před patnácti lety se mu ve vteřině obrátil život vzhůru nohama. Šel do práce… a z ní už ho vezla sanitka s přeraženou páteří. Lidé okolo něj se obávali, jak tuhle osudovou ránu unese. Zdeněk Šafránek je ale všechny překvapil – a možná i sám sebe. Přenastavil v hlavě životní hodnoty i myšlení, a dnes je z něj někdo, na koho může být hrdý.

Byl to pro něj tehdy pracovní den jako každý jiný. Ale jen do určité chvíle.

„Pamatuju si to, jako by to bylo dneska, přitom v lednu uplynulo od mého úrazu už patnáct let. V práci na mě tehdy spadla plošina, která převáží osobní automobily. Zhruba dvě tuny železa… jsem to ale silák, co?“ dělá si dnes už legraci Šafránek.

Jenomže tehdy mu moc do smíchu nebylo. Vlivem úrazu došlo k úplnému přerušení míchy, takže přestal cítit nohy a skončil na invalidním vozíku.

„Pamatuju si, že po operaci mi přišel říct doktor, že už nebudu chodit. A ptal se, jestli má dovést psychologa. Já mu tehdy řekl, ať ho klidně přivede, jestli ho potřebuje, kvůli mně že fakt nemusí, protože vím, jak to se mnou bude,“ vzpomíná český sledge hokejový kapitán.

„Paradoxně mi ten úraz hodně pomohl. Kdybych byl tehdy dál takový, jaký jsem byl… nebyl by to dneska hezký život, myslím. Handicap mi najednou zprostředkoval jiný pohled na svět, víc si vážím opravdových přátel kolem sebe. Začal jsem se taky víc věnovat sportu a díky němu jsem se podíval tam, kam bych se jinak nikdy nedostal. Navíc mám úžasnou rodinu a hlavně děti! Pro ně se snažím být hrdinou a pro ostatní handicapované lidi vzorem,“ vypráví Zdeněk Šafránek.

Sportovní všeuměl

A tahle snaha rozhodně není marná. Nosí kapitánské céčko ve sledge hokejové reprezentaci. Kromě toho se věnuje wakeboardingu, jízdě na monoski, paraboxu, MTB handbiku, klasický handbike… a dalším rekreačním sportům. S handbikem se v roce 2010 dokonce zapsal do knihy českých rekordů za výjezd na Zlaté návrší.

„Už jako dítě jsem byl sportovně nadaný, ale jak jsem byl taky pubertálně hloupý, nevydržel jsem u ničeho dlouho, i když mi trenéři vždycky říkali, že jsem moc šikovný. Za to, že jsem teď sportovně tam, kde jsem, vděčím hlavně doktorce Luňákové, která mi dala telefonní číslo na vedoucího kolínského týmu. Šel jsem tam… a byla to se sledge hokejem láska na první pohled. Začal jsem pak za kolínský tým hrát, posledních pět let jsem ale nastupoval v dresu Zlína,“ popisuje sympaťák, který svoje životní vzory nalezl v Martinu Němcovi, Conoru McGregorovi a Keanu Reevesovi.

Kdyby měl spočítat všechny úspěchy, kterých ve sportu dosáhl, byl by to pořádně dlouhý seznam. Čtyřikrát třeba vyhrál titul sledgehokejového mistra republiky a obecně za sledge hokej posbíral kdejaké ocenění. Jeho zápis do České knihy rekordů za výjezd na Zlaté návrší už jsme zmínili, kromě toho je mistrem ČR v MTB handbikingu a dvojnásobným českým šampionem v paraboxu.

Ještě nekončím

Letos znovu zažil atmosféru paralympijských her, pro něj už třetích. Český tým přitom patřil, co se týče věkového průměru, k nejstarším celkům. Reprezentaci chybí mládí, a Zdeněk Šafránek to dobře vnímá.

„Jsme jedním z nejstarších týmů na světě, jen minimum mladých kluků s handicapem přijde a začne hrát sledge hokej. Ne že by handicapovaných lidí bylo málo – ale prostě se jim nechce. Sledge hokej je dřina, tvrdý a náročný sport, a dneska jsou lidi strašně pohodlní,“ lituje Šafránek, pro kterého měla být účast na letošní paralympiádě v Pchjongčchangu sledge hokejovou reprezentační derniérou.

„No jo, plánoval jsem to tak. Ale po výkonech, které jsme v Koreji předvedli, a zejména po nabídce, abych to vydržel ještě do května příštího roku, kdy má být sledge hokejové mistrovství světa v Ostravě, jsem svůj odchod zvážil – a ještě nekončím,“ usmívá se český kapitán,

Svůj handicap vzal před lety jako daný fakt, to ale neznamená, že ho občas neštve, že mu brání v něčem, co by jako zdravý klidně dělat mohl.

„Třeba běhat… pak taky běhat… no a ještě běhat,“ pokrčí smířlivě rameny. „Ale jediné, co mě opravdu trápí, není, že nemůžu běhat. Jsou to komplikace mého zdravotního stavu, jako třeba dekubity, časté záněty nebo silné křeče do nohou. Bojuju s tím – a zatím vyhrávám, nenechám se tím prostě zlomit! Mám skvělou přítelkyni a úžasné děti, to je to, co mě tady drží a vždycky držet bude,“ ujišťuje Zdeněk Šafránek, jehož sportovním snem je získat medaili na paralympijských hrách.

Jenže to by musel vydržet další čtyři roky…? 🙂

Tereza Kubíčková