Oficiálně budou 19. zimní deaflympijské hry v italských městech Chiavenna a Santa Caterina di Valfurva ukončeny v sobotu, kdy jsou na programu finále hokejového turnaje a závěrečný ceremoniál. Z českého pohledu však velký svátek neslyšících mužů a žen, věnujících se zimním sportům, skončil už ve středu, kdy se v údolí Valtellina uzavřel program klasického, stejně jako alpského lyžování. A v něm jsme tradičně dosáhli největších úspěchů a potvrdili příslušnost ke světové špičce. Kdo a jak se o to zasloužil? A co je nutno zlepšit?

Potřetí za sebou získala Tereza Kmochová na zimní deaflympiádě maximální počet možných medailí. Při premiéře v Salt Lake City v roce 2007, kde symbolicky střídala s reprezentační kariérou se loučící legendu Petru Kůrkovou, brala dvě zlata, dvě stříbra a bronz. Před čtyřmi lety vybojovala dokonce pět prvních míst! Na zcela mimořádný počin letos v Itálii navázala co do počtu pódiových umístění, nikoliv těch nejvyšších. Proti byla o dva roky mladší Ruska Jakovišinová, která má za sebou léta startů mezi zdravými, a teprve po předchozí deaflympiádě v její rodné zemi prošla testy, díky nimž mohla začít startovat i v kategorii neslyšících. I tak ale Kmochová rozšířila neuvěřitelnou sbírku o další čtyři stříbra ze sjezdu, kombinace, Super G a slalomu. A jako v letech 2007 a 2015 zvítězila ve své nejoblíbenější disciplíně, obřím slalomu. Z patnácti závodů na deaflympiádě se tak Kmochová může pochlubit famózní sbírkou patnácti medailí – osmi zlatých, šesti stříbrných a jedné bronzové, což ji řadí mezi nejúspěšnější neslyšící sportovce všech dob.

Vůbec poprvé v sedmdesátileté historii zimních deaflympiád a lyžování jsme se dočkali české medailové radosti i v kategorii mužů. Jiří Hartig předváděl slibné výkony už o čtyři roky dříve. Coby specialista na slalom však v Itálii překvapil i v rychlostních závodech, nejen v točivých disciplínách. Postupně obsadil páté místo ve sjezdu, dvakrát byl čtvrtý v kombinaci a Super G, a na čtvrtý pokus se dočkal i zasloužené medaile. V obřím slalomu skončil třetí. Ve slalomu, na který si věřil nejvíce, a kde mu v cíli prvního kola naměřili třetí nejrychlejší čas i s velkou chybou na poslední brance, však sbírku kvalitních umístění nerozšířil. Naneštěstí, onu branku neprojel oběma lyžemi (tzv. špicar), a v souladu s pravidly byl diskvalifikován. Pokud ale v lyžařské kariéře bude pokračovat se stejným, ne-li ještě větším tréninkovým úsilím než doposud, v jeho silách je atakovat nejvyšší příčky v mužské kategorii i na příští deaflympiádě.

Kromě Kmochové a Hartiga se na sjezdovce, pojmenované po legendární italské olympijské šampionce a rodačce z nedalekého Bormia, Deborah Compagnoniové, objevili ještě další Češi. Jan Panský, který kvůli zdravotním problémům část předchozích her strávil na lůžku v magnitogorské nemocnici, tentokrát zvládl všech pět závodů a obsadil ve sjezdu 15., v kombinaci 14., v Super G rovněž 14., v obřím slalomu 12. a ve slalomu 19. místo. Sedmnáctiletý debutant Matěj Ponocný s ohledem na věk a nedostatek zkušeností absentoval v rychlostních závodech (sjezd a kombinace), v Super G byl klasifikován 24., v obřím slalomu 22., a ve slalomu, v němž se opravdu  v nepravou chvíli ozvalo stále nedoléčené koleno, neprojel ve druhém kole jednu z branek, a jako Hartig byl diskvalifikován.

Jinou roli, než si plánovala, sehrála v horském středisku Santa Caterina Veronika Grygarová, podobně jako Kmochová, debutující na deaflympiádě v roce 2007. Před čtyřmi roky v Rusku dosáhla životního výsledku a dojela si pro stříbro ve sjezdu. V něm byla pódiovému umístění hodně blízko i tentokrát, naneštěstí ji od bronzu dělily tři setiny sekundy. A čtvrté místo už vylepšit nestačila. O den později, ve sjezdu pro kombinaci, měla na umrzlém svahu ošklivý pád ve vysoké rychlosti. V nemocnici jí byly diagnostikovány natažené vazy v oblasti kolen. A jiskřička naděje, že by se vrátila na svah, s ohledem na přetrvávající bolesti, velmi záhy uhasla, a Grygarová tak dostala prostor prokázat schopnosti coby tlumočnice mezinárodního znakového systému při každodenních technických poradách.

Kmochová ale nezůstala jedinou „zlatou“ jistotou české výpravy. Stejně jako v Rusku i v Itálii, a dokonce ještě suverénnějším způsobem, ovládl závod snowboardcrossu Tomáš Pazdera. Sympatický svěřenec svérázného trenéra Marka Jelínka, který mj. vypiloval pro olympijské medaile Evu Samkovou. Pazdera zůstává neporaženým králem snowboardcrossu mezi neslyšícími, kromě dvou deaflympiád totiž ovládl i MS. A za čtyři roky by mohl zaútočit na zlatý hattrick, pokud se podaří (a nejen v jeho případě) vyřešit financování nákladné přípravy, návdavkem kolidující s běžnými pracovními povinnostmi, které má v oblasti stavebnictví. Opět se ukazuje význam adekvátní podpory ze strany státu, tak, jak funguje (a projevuje se ve výsledcích) v Rusku, na Ukrajině a v Číně, případně v Německu či Rakousku. Pro Pazderu, který byl v Itálii na „otočku“ s ohledem na očekávané narození prvního potomka, bylo vítězství o to sladší, jak závažnými zdravotními problémy si prošel během posledních měsíců.

A ještě další dva sportovce jsme měli na deaflympiádě v Itálii. V klasickém lyžování, stejně jako před čtyřmi lety v Rusku, startoval František Kocourek, který medaili z deaflympiády, ovšem letní, a jako cyklista, získal už v roce 2005 v Melbourne. V Santa Caterině se musel vyrovnat nejen s proměnlivým počasím, přinášejícím velké nároky na mazání lyží, ale především se stále silnější konkurencí. Už v Chanty-Mansijsku byla od zbytku světa odskočena kvarteta Rusů a Ukrajinců, letos k nim přibyli Číňané, těžící ze spolupráce s běžkařskou velmocí, Norskem. Vytouženého umístění v první desítce se Kocourek nedočkal. Nejblíže byl ve stíhacím závodě volnou technikou, ale o desáté místo přišel penalizací za předčasný start, který mu přitom jeden z pořadatelů za na poslední chvíli odstoupivšího Američana odsouhlasil (byť v rozporu s pravidly). Kocourek, pravidelný účastník dálkových běhů včetně slavného Vasova, tak s trestnými sekundami klesl na 12. místo. Stejné mu patřilo i v běhu na 10 kilometrů. Na 5 km klasicky byl klasifikován třináctý a ve sprintu patnáctý.

Novinkou na deaflympiádě (možná však adekvátní a vizionářskou pro budoucnost s ohledem na globální klimatické změny a stále větší nedostatek sněhu) byla soutěž v bleskovém šachu. Do ní jsme nasadili Milana Orsága. S vkladem výtečných umístění z mezinárodních turnajů bojoval do předposledního kola o medaile, nakonec při deaflympijském debutu skončil na sedmé pozici.

Suma sumárum. Stejně jako o čtyři roky dříve zůstal počet medailí, které český deaflympijský tým nastřádal, zachován (7). A stejně platilo, že zlato jsme vybojovali ve dvou různých odvětvích (alpské lyžování a snowboard). A jak zhodnotil naši účast vedoucí výpravy, Jan Žídek? Deaflympiáda ukázala, že naši neslyšící sportovci dokážou konkurovat světové špičce, jejich výkonnost je na mezinárodní úrovni, přesto je pořád co zlepšovat. Vždyť naši reprezentanti jsou pracující nebo studenti, a i tak zvládli přípravu a reprezentaci ČR ve svém volném čase výtečně. Abychom ale i v budoucnu mohli vozit medaile, musíme najít nové talenty, a to je možné pouze v případě, kdy stát podpoří naše mládežnické aktivity.“ Podle Oty Panského, prezidenta ČSNS, je navíc u MŠMT nutno zajistit početnější doprovod sportovců, odvíjející se od parametrů, daných mezinárodní organizací ICSD. I v omezeném počtu osob ale vedení výpravy své úkoly zvládlo. Pro příště je ovšem zapotřebí přibrat minimálně dva specializované odborníky, doktora a fyzioterapeuta.

Text a foto: David Soeldner