Úvodní disciplína alpského lyžování přinesla českému týmu na zimních deaflympijských hrách v Itálii i první cenný kov. A mohly být dokonce dva! Zanedbatelné čtyři setiny sekundy scházely Veronice Grygarové k tomu, aby na stupních vítězů doplnila obhájkyni prvenství z předchozích her v Rusku, Terezu Kmochovou, tentokrát ve sjezdu žen stříbrnou. A výtečného výsledku, v podobě pátého místa, dosáhl v kategorii mužů Jiří Hartig.

Údolí Valtellina – Valchiavenna, v němž leží i horské středisko St. Caterina, navštívily v uplynulých dvou dnech vcelku střídmé sněhové přeháňky. Napoprvé spadlo jen něco kolem pěti centimetrů čerstvého sněhu. Protože se tak ale stalo těsně před čtvrtečním měřeným tréninkem ve sjezdu, následovalo rozhodnutí, přesunout ho na pátek deset hodin dopoledne, a ihned poté odjet i samotný závod.

Než se tak stalo, ještě ve čtvrtek v podvečer, proběhl v Sondriu, ležícím zhruba na půli cesty mezi Santa Caterinou a Chiavennou (jelo se hromadně autobusy bezmála půldruhé hodiny), zahajovací ceremoniál pro pět stovek zúčastněných sportovců ze třiatřiceti zemí. Jednotlivé delegace, logicky spíš symbolické a nekompletní s ohledem jak na vzdálenost, tak probíhající přípravu na závody, vytvořily v centru města průvod a došly na nedaleké náměstí, kde na ně pod obřím provizorním stanem čekaly sedačky. A na pódiu před nimi proběhl klasický uvítací program – slavnostní proslovy, včetně pozdravu místní celebrity (byla jí asi nejznámější rodačka ze Santa Cateriny a zároveň nejslavnější italská sjezdová lyžařka a olympijská šampionka, Deborah Compagnoniová), orámovalo vztyčení deaflympijské vlajky a zažehnutí ohně. Kulturní program pak sestával především z vystoupení „ve tmě“, protože účinkující povětšinou tančili a žonglovali se svítícími obručemi nebo hořícími loučemi a kruhy. O post vlajkonoše české výpravy se podělila Veronika Grygarová s Matějem Ponocným.

Obavy, že by sníh mohl poznamenat program alpského lyžování i následujícího rána, se potvrdily zhruba z poloviny. Trénink, ani samotný sjezd už zrušen nebyl. Chvíli drobné, chvíli husté sněžení (jak zákon schválnosti káže, skončilo s koncem závodu) ale komplikovalo lyžařům minimálně orientaci. A možná se podepsalo i na tom, že v soutěži žen jsme získali medaili jen jednu, stříbrné hodnoty. Vybojovala ji Tereza Kmochová (1:12.61), která nestačila jen na dlouhodobým tréninkem v jihoamerických horách perfektně připravenou Rusku Jelenu Jakovišinovou (1:10.89). „Mám takové smíšené pocity. Na jednu stranu jsem chtěla vyhrát, ale vím, že Jelena Jakovišinová je hodně dobrá, a právě ve sjezdu je lepší. Nechtěla jsem mít ale za ní až tak velký odstup. A udělal jsem proto opravdu všechno, co jsem mohla. A ta stříbrná medaile? Ta patří celému českému deaflympijskému týmu,“ prohlásila Kmochová a pokračovala. „Během závodu začalo sněžit. Ale všichni jsme to měli stejné a museli se s tím vyrovnat. Ačkoliv to bylo trochu na hraně, aspoň to nejelo přehnaně rychle, jako v prvním středečním tréninku.“

Podobně jako o čtyři roky dříve mohla Terezu Kmochovou na večerních stupních vítězů v centru Santa Cateriny doplnit Veronika Grygarová. Naneštěstí, její čas (1:14.47) byl o čtyři setiny (!) sekundy pomalejší než v případě Chorvatky Rei Hraskiové (1:14:43). „Když jsem projela cílem, ještě jsem neznala svůj čas. Až za mnou přišla Chorvatka a sdělila, že mám na ni a tím pádem na třetí místo ztrátu pouhých 0,04 sekundy! Ach jo. Ale beru to pozitivně. Po měřeném tréninku jsem se cítila dobře a věděla jsem, že se nebudu bát a můžu to víc pustit. Sice sněžilo, ale mým cílem bylo dojet ve zdraví do cíle, a to se podařilo.“

V kategorii mužů potěšilo umístění talentovaného Jiřího Hartiga. Ačkoliv je to především slalomář, v silné konkurenci obsadil za Italem Pierbonem (jemuž místo zlata hrozila po protestu rakouské výpravy diskvalifikace za neprojetí jedné z branek), Rusem Kazakovem, Rakušanem Kaeferem a Francouzem Luxceyem páté místo. A to je o to cennější, že ho nepoznamenal těžký pád, který utrpěl při volném tréninku o dva dny dříve. Ve vysoké rychlosti mu vypla pravá lyže. A do tehdy ještě tvrdého sněhu pod azurovou oblohou dopadl vší silou obličejem (což na něm zanechalo několik krvavých šrámů). Druhý z našich reprezentantů, Jan Panský, skončil v nejrychlejší z alpských disciplín patnáctý.

Zatím, co mezi sjezdaři panovala vcelku pozitivní nálada, smutněji bylo na dalších dvou bitevních polích. Šachovnicovém a zasněženém. František Kocourek v běhu na deset kilometrů volnou technikou ihned po startu zjistil, že loterie s výběrem správných lyží se tentokrát nepovedla. Netrvalo dlouho a převalila se přes něj skupina o poznání rychlejších soupeřů (nutno podotknout, že zároveň hlavních favoritů). „Rus, Ukrajinec, Číňan. Prohnali se kolem mě v neskutečném tempu, jako mašiny, až jsem měl chuť to vzdát. Ale pak jsem si řekl, věčně už na deaflympiády jezdit nebudeš, jednou skončíš, kdo ví, kolik ještě máš příležitostí se ukázat, tak jsem si našel tempo, které mi vyhovovalo, a nakonec mám čisté svědomí, že jsem dal do toho všechno,“ řekl Kocourek, který obsadil dvanácté místo. Podle očekávání se před ním umístila kompletní kvarteta Rusů a Ukrajinců, a tři ze čtyř Číňanů, jimž v razantním zlepšení pomohly i speciální tréninky u norských odborníků.

Deaflympijskou premiéru a zároveň derniéru na těchto hrách už má za sebou i Milan Orság. V turnaji bleskového šachu, kterého se zúčastnilo 43 šachistů z devatenácti zemí světa, se průběžně probojoval na čtvrtou pozici, ale porážka v předposledním, devátém kole, ho srazila o sedm míst dolů. Nakonec obsadil sedmou příčku. „Přiznám se, že jsem chtěl dosáhnout o něco víc, a doufal jsem i v medaili,“ poznamenal náš šachista.

Text a foto: David Soeldner, St. Caterina di Valfurva, Itálie