Životní příběh atletky, která prodělala dětskou mozkovou obrnu, a která vyhrála paralympijské hry, aniž by o tom zpočátku věděla, nepřestává udivovat. Osudy dvojnásobné šampionky z LPH, včetně její nucené sportovní pauzy i následného comebacku v posledních letech, jsou tématem tohoto dílu věnující se významným událostem či osobnostem tuzemské paralympijské historie.

Seriál: Z české paralympijské historie – 5. díl – Atletka Veronika Foltová

V pořadí dvanácté letní paralympijské hry hostily v roce 2004 řecké Athény. Mezi 3 808 handicapovanými sportovci z 135 světových zemí se neztratily ani čeští reprezentanti. Pro 65 bojovníků hájící naše národní barvy šlo dokonce o historicky nejúspěšnější hry – 16 zlatých, 8 stříbrných a 6 bronzových medailí a k tomu 12. místo v celkovém pořadí národů.

Na úžasném úspěchu měla lví podíl i atletka Veronika Foltová, která se v zemi na jihu Balkánského poloostrova zaskvěla ziskem dvou zlatých (hod diskem, vrh koulí) a jedné stříbrné medaile (hod oštěpem). „Nebyla jsem tehdy ostříleným světoběžníkem, jen obyčejná ustrašená holka z Pardubic, která do té doby objížděla jen kraj a republiku. Nedělala jsem si vůbec žádné iluze. Dřela jsem těžce, natrénováno bylo, ale tím to také končí, myslela jsem si. Neskutečně jsem si užívala překrásný zahajovací ceremoniál a cítila se hrdě, při nástupu naší početné výpravy. Vzpomínám si, že už tehdy jsem si připadala jako vítěz,“ vzpomíná nyní 39letá dvojnásobná paralympijská šampionka.

„Nad medailemi jsem vůbec nepřemýšlela. Asi i proto došlo k takové kuriozitě. S odstupem času mi to připadá naprosto nereálné, ale stalo se. Po mé první disciplíně, byl to disk, jsem opouštěla sektor. Naprosto pohlcená atmosférou. Doslova mimo. V média zóně už na mě čekal Jakub Bažant s mikrofonem a otázkou, jak se cítím jako vítěz. Musela jsem vypadat jako blázen, protože já to v té euforii vůbec netušila. V dalších dvou disciplínách už jsem se naštěstí polepšila.“

Přímo na řeckých hrách, kde bylo mj. poprvé představeno nové logo Mezinárodního paralympijského výboru (platné dodnes), došlo také na oslavu Veroničiných 24. narozenin. Jedním z „dárečku“ sobě i českým fanouškům bylo její překonání světového rekordu v další disciplíně – ve vrhu koulí. V Athénách bylo v průběhu her vytvořeno celkem 304 nových světových rekordů, k čemuž přispěli i čeští para sportovci. „Paralympijské hry pro mě byly natolik silným zážitkem, že mi trvalo asi půl roku, než jsem naplno uvěřila tomu, že to nebyl sen. Přiznám se, že ještě dnes mě uvádí do rozpaků, pokud mě někdo nazývá paralympijskou vítězkou,“ dodává skromně Veronika Foltová.

K obhajobě athénských medailí však v případě atletky, která v mladším věku prodělala dětskou mozkovou obrnu, nedošlo. Veronika Foltová stále závodila a sbírala jeden úspěch za druhým, ale něco se pokazilo. Po světovém šampionátu v roce 2006 v Assenu, kde ještě vybojovala bronzovou medaili ve vrhu koulí, už se necítila dobře a bylo jasné, že se něco musí změnit.

„Trpěla jsem obrovskou únavou a těžce jsem zvládala tréninky. Nakonec se ukázalo, že mám vysoký tlak. Lékaři po konzultacích usoudili, že je to patrně způsobeno dlouhodobým přetěžováním organismu. Tréninky jsem zvládala jen s velkým sebezapřením. Původně jsem si myslela, že si dám jen pár týdnů maximálně měsíců pauzu. Koneckonců měla jsem splněné limity na další paralympijské hry v Pekingu. Situace se ale nelepšila. Spíše naopak. Došlo to tak daleko, že jsem měla problém vydržet i sedět.“

„V té době jsem začala uvažovat i o rodině. Bylo mi jasné, že pokud chci dítě, musím být především zdravá. Když jsem se za nějaký čas, trvalo to přibližně rok, dala konečně dohromady, otěhotněla jsem. Tím se situace změnila úplně. Narodila se mi báječná dcerka Lianka, která ovšem nebyla zcela zdravá. Byla ji diagnostikována Pierre-Robin sekvence a započal náš několikaletý nemocniční maraton. Na atletiku nebylo ani pomyšlení,“ popisuje tehdejší složité období Veronika Foltová.

Talentovaná sportovkyně tak byla nucena pověsit atletickou výbavu na pomyslný hřebík. Došlo k přerušení jedné výjimečné kariéry, jejíž počáteční úspěchy sahají až k roku 1994, kdy Veronika Foltová vyhrála své první závody, a dokonce se jí v té samé době podařilo porážet i svoji maminku, také známou oštěpařku. Jak sama pozdější paralympijská vítězka přiznává s úsměvem, pokoření vlastní dcerou nesla tehdy dosti nelibě.

„Přesto však maminka vždy byla mým největším a nejvěrnějším fanouškem, a když v roce 1999 absolvovala své poslední mistrovství republiky, které bylo zároveň mým prvním, žertem prohlašovala, že ona skončit může, protože si vychovala nástupkyni. Zkoušela jsem, po vzoru svého tatínka, i stolní tenis. Bavilo mě to moc, ale úspěšná jsem nebyla. Ono taky vzhledem k mému ‚bystrému‘ zraku, trefit i fotbalový míč bývá jen věcí náhody,“ dodává s úsměvem dnešní ambasadorka školního projektu Paralympijské výzvy.

Jak tomu ale osud chtěl, sportovní přestávka Veroniky Foltové neměla trvat věčně. Její očekávaný comeback na atletické závody v nedávné době je úzce spojen s oddílem Atletiky Bez Bariér Pardubice a také s osobou trenérky, organizátorky a předsedkyně výkonné rady spolku ABB Evy Hrdinové. Třináctiletá pauza tak vzala za své právě na závodech v Pardubicích.

„Tak jsem si tedy, byť jsem se jela jen podívat (nebo jsem si to alespoň myslela), pro jistotu přeci jen přibalila své staré zpuchřelé vrhačské speciály a tepláky. Kdo zná Evu, tak ví, že když se k něčemu rozhodně, dotáhne to do konce. A tak, když už jsem byla přihlášená, jsem tedy do kruhů i sektorů opět vstoupila. Nejistě a s notnou dávkou nervozity. Nejtěžší závody v životě! Připadala jsem si nemístně, nepatřičně, cizí. Odcházela jsem nešťastná a zoufalá ze svých výkonů. Ale plamínek byl zažehnut. Další rok už jsem se tolik nebránila. Na mistrovství republiky jsem ale nechtěla. Na to jsem se opravdu ještě necítila. Ani nevím, jak jsem se nechala ukecat. Pak následovaly tréninky a už jsem se vezla. Atletika není jen královna sportu. Je to zkrátka diagnóza,“ popisuje vesele Veronika Foltová svůj návrat k atletickému soutěžení.

A jak je to s Veronikou nyní? Poctivě trénuje a nadále se připravuje i v omezeném režimu, ale s konkrétními plány či předsevzetími do budoucna je pochopitelně dosti opatrná. „Ráda bych byla především dobrá máma. Co se sportu týče, jsem opět na startovní čáře, kde je cílová páska, netuším. Takže moc neplánuji. Spíše sním a sny jsou příliš křehké na to, aby se vyslovily nahlas. Prostě se snažím zlepšovat, překonávat své momentální já a co přinese budoucnost, to se uvidí.“

Ať už tě sportovní či jiné cesty osudu zavedou kamkoliv, držíme ti palce, Veroniko!

Text: Martin Steinbach
Zdroj a foto: Archiv Českého paralympijského výboru,
National Paralympic Heritage Trust, Paralympic.org