„Takhle dlouho bez bazénu jsem ještě nikdy nebyla,“ tvrdí reprezentantka Vendula Dušková, ale ani tak nepřichází o optimismus a dobrou náladu nehledě na současnou nelehkou dobu. Rodačka z Karlových Varů vyhledává tréninkové alternativy, pokračuje v náročném vysokoškolském studiu a doufá, že se jí v příštím roce povede skloubit státnice s přípravou na paralympiádu v Tokiu.

Usměvavou sportovkyni osud kdysi postavil na těžkou startovní čáru. Už v sedmi měsících jí lékaři diagnostikovali tukový nádor na páteři. Vrozená vada vedla k operaci, která zapříčinila odumření nervů až po kolena. Následovaly zdravotní rehabilitace v bazéně a zjednodušeně řečeno: Vendula Dušková už z vody nevylezla. V pozdějších letech své závodní kariéry překonala několik českých rekordů, plavala na paralympiádě v Riu a úspěšná byla i na loňském Světovém poháru v Berlíně.

Nyní se však do plavecké dráhy nedostane a tak je nucena trénovat dosti odlišně…

Samotné plavání je momentálně asi tím nejhůře zasaženým sportovním odvětvím. Jak se vy osobně vyrovnáváte se zavřenými bazény a s odloženými či úplně zrušenými závody?

„Bohužel je to pravda, plavci moc alternativ nemají. Už jsou to skoro dva měsíce, co nám bazény zavřeli. Je pravda, že teď je otevřené venkovní Podolí, ale může jen jeden plavec na dráhu. Přijde mi zbytečné jet z Karlových Varů do Prahy kvůli jednomu tréninku, který stejně po tak dlouhé době bez vody nebude moc kvalitní.

Mně osobně to plavání až tak nechybí, zatím. Sehnala jsem si jeden starší neopren a chodím občas plavat do rybníku. Teda jenom když je hezky. Ale neřekla bych, že se to dá úplně považovat za trénink. Je to spíš pro alespoň nějaké udržení si citu pro vodu. Plavání v neoprenu a na volné vodě je něco úplně jiného, než v bazénu, ale neskutečně mě to baví. Už dřív jsem si občas chodila zaplavat ven, ale bez neoprenu to nebylo na dlouho, teď je to lepší. Sice na mě lidi koukají, jak na exota, ale na to jsem celkem zvyklá. (smích)

Co se závodů týče, v současné situaci nevíme, kdy se bude začít moci plně trénovat, natož závodit. Takže krátkodobá motivace jimi není úplně na místě. Zatím se závody ruší nebo přesouvají na neurčito. Termín bývá určen na září až prosinec 2020. Beru to tak, jak to je. Nic s tím neuděláme a je zbytečné se tím stresovat, nebo nad situací zoufat. Nějak to dopadne a bez závodění se žít dá, aspoň nějakou dobu určitě.“

V loňském roce jste vybojovala stříbro v rámci světového poháru v Berlíně. Máte za sebou i účast na mistrovství světa v Londýně. Jaký byl váš největší sportovní cíl pro kalendářní rok 2020?

„Začnu minulým rokem. Loňská sezóna se mi, až na poslední závod Para Swimming Cup Prague, moc nepovedla. Bylo víc věcí špatně než dobře, a ač sem trénovala víc než jindy, výsledky tomu neodpovídaly. Pomalu jsem ztrácela chuť a motivaci dál podstupovat tréninkově školní maraton. Od října jsem pozměnila přípravu, začínalo mě to celé zase bavit a výsledky na PSCP věštily, že by to mohla být dobrá cesta. Viděla jsem nové věci, na kterých musím zapracovat, abych se mohla zlepšovat. A to mě baví, mít před sebou nějakou výzvu. Na letošní sezonu jsem se těšila, i když jsem věděla, že bude extrémně náročná. Hlavně jaro až léto mělo být těžké. Během května a června byla v plánu měsíční praxe v nemocnici, mistrovství Evropy, mistrovství České republiky, závody v Berlíně a k tomu všechny zkoušky druháku… příští rok to bude o to horší.

Na letošek jsem měla dva velké sportovní cíle. V květnu zmiňované mistrovství Evropy na Madeiře, kde by se finálně rozhodlo, jestli pojedu na ten čtyřletý cíl – na paralympiádu do Tokia. Na jednu stranu vím, že odložení her bylo nevyhnutelné, zdraví máme každý jen jedno. Na stranu druhou se mi to osobně vůbec nehodí. Příští rok budu ve třeťáku na vysoké škole a příprava na paralympiádu zabere přece jenom dost času. Tak uvidíme, jestli se mi to povede skloubit se státnicemi.“

Věříte, že budete letos závodit?

„Osobně věřím, že letos si ještě zazávodíme. Třeba v nějakém omezeném režimu, ale doufám, že se budeme moct poprat o co nejlepší výsledky. Ukáže se, jak kdo zvládl trénovat v současných nelehkých podmínkách.“

Vaše tréninková píle a poctivá příprava je vyhlášená. Jaký máte nyní recept na motivaci do tréninku na ‚suchu‘?

Děkuji, někteří trenéři to tvrdí. Když něco dělám, chci to dělat pořádně a bez poctivé přípravy se závodit nedá. Žádný recept asi nemám, motivaci si musí najít každý sám. Já se cítím blbě, když nejdu na trénink, na který bych mohla jít a je mi líto těch, kteří ho pro mě připravili, nebo jsou kvůli mně na bazénu. Je jedno, jestli se jedná o trénink na suchu nebo ve vodě.

V současné situaci si vlastně užívám to, že nemusím do bazénu a koukat na dlaždičky. Za normální situace se na trénink venku moc nedostanu, což mě mrzí. Takže teď využívám každou příležitost na outdoor aktivity. Navíc je to něco jiného než pořád jenom plavat, takže mě to momentálně dost baví. To jestli daný sport nebo aktivita člověka baví a naplňuje ho, je podle mě to nejdůležitější. Teda aspoň pro mě. Když mě trénink nebaví, tak se mnou nikdo nehne. Sice ho odplavu, ale rozhodně ne tak, jak bych měla.“

Máte teď třeba více času na sebe a na své zájmy a záliby? Případně jaké to jsou?

„Času víc je, to je pravda. Ale všichni, nebo alespoň většina lidí ví, že tahle doba je mnohem méně produktivní než normální situace. Když odjedu tréninky a udělám pár věcí do školy, času už moc nezbyde. Když mám chvilku volna, snažím se vypomoct doma, udělat něco na zahradě, nebo se chvíli věnovat našemu pejskovi, na kterého nemám během roku moc čas.“

Popsala byste čtenářům, jak v současné době vypadá váš běžný den?

„Je to takové dost stereotypní, ale to jsou dost často i moje běžné dny. Vstávám v sedm, někdy i dřív, mám pak pocit, že za ten den něco stihnu. Hned po probuzení na mě většinou čeká pozdrav od trenéra a v něm, co je daný den v plánu. Po tom, co se nějak dám dohromady, kouknu na učení. Škole věnuju něco přes hodinu a vyrážím na první trénink. Odpoledne to vypadá podobně. Začnu školou a pokračuji druhým tréninkem. Každý den se snažím udělat něco na zahradě, nebo jdu na procházku se psem. Jeden trénink je na sledgi, druhý je většinou posilovna.

Jinak mám super kondičního trenéra, který mě bez pohybu nenechá. Bohužel je z Plzně a já jsem teď v Karlových Varech, ale i tak se to dá. Mám skoro každý den dva tréninky. Hodně využívám sledge s kolečky na in-line brusle, takže jezdím po místních cyklostezkách. Plavecké pohyby imitujeme na gumách, se kterými cvičím i kompenzační cviky hlavně na ramena. Brácha má doma nějaké činky, takže na těch udržujeme sílu. Z kuchyně se nám stala menší posilovna.“

Jak pokračuje vaše studium na vysoké škole?
(Na Západočeské univerzitě v Plzni, obor ergoterapie, pozn. red)

„Stále platí. Ještě mě nevyhodili. (smích) Momentálně jsem ve druhém ročníku bakalářského studia ergoterapie. V současné době je to dost náročné, velkou část výuky máme praktickou, a to se online učit nedá. Taky nám chybí skoro pět týdnů praxe v nemocnicích či jiných zařízeních, kde je ergo. Začala jsem také pracovat na své bakalářské práci, ta bude ještě velký závod. Jak už jsem říkala, příští rok bude hodně náročný. Uvidím, jak to půjde. Budu se snažit zvládnout, jak poslední rok ve škole, tak rok paralympijský.“

Pro vás bylo plavání zpočátku především rehabilitací, až poté se z toho stal sport. Co byste poradila někomu s jakýmkoliv druhem handicapu, kdo by se chtěl začít závodně věnovat para plavání?

„Ať si určitě najde nejbližší středisko KONTAKTu bB. Nachází se v Praze, v Brně, v Karlových Varech nebo v Českých Budějovicích. K tomu ještě existují další taková centra v menších městech. Tam zájemce určitě pozvou na bazén. Ať už je jedinec plavec či úplný začátečník, bude ve správných rukou. Začátečníka naučí plavat, plavec si zlepší techniku a může vyrazit na první závody. Já jsem v KONTAKTu bB, přesněji v Karlových Varech, začínala a stále jsem hrdým členem. I když většinu roku trávím v Plzni kvůli škole, na závodech stále ‚kopu‘ za karlovarský tým.“

Text: Martin Setinbach
Foto: Archiv Venduly Duškové, archiv ČPV a Jan Šilpoch