Světová pandemie kolem šíření nového typu koronaviru překazila českému stolnímu tenistovi kvalifikační plány na paralympiádu v Tokiu. Kvůli odložení celého termínu her se však havířovskému rodákovi naskytla další příležitost dodatečné kvalifikace. Svoji šanci chce využít i z Rakouska, kam se od září chystá jako trenér a také jako aktivní hráč tamější 1. Bundesligy.

Když budeme o stolním tenistovi z Havířova psát jako o legendě (nejen) českého sportu handicapovaných, určitě nepůjde o přehánění. Ivan Karabec se může pyšnit kompletní sbírkou zlatých medailí ze všech vrcholných akcí, na které se lze v rámci světového para sportu kvalifikovat. Letošní hry v Tokiu měly být – v případě splněného kvalifikačního limitu – pro zanedlouho čtyřicetiletého Karabce rekordním sedmým paralympijských zářezem.

Ivane, v tisku se lze dočíst, že když zrovna netrénujete, tak se věnujete udržování vlastní sportovní kroniky. Mohl byste čtenářům prozradit, o co se jedná, a jestli třeba není na obzoru autobiografická kniha?

„Tak jedná se o moji velkou sportovní kroniku, kterou vedu spolu s taťkou od svých sportovních začátků, tedy od mých 10 let od roku 1990. Kronika obsahuje spoustu fotografií, novinových článků a různých zajímavostí. Tím, že jsem procestoval stolním tenisem celý svět, tak jsou tam opravdu zajímavé věci. Takže ta biografie by vlastně mohl být dobrý nápad. Už jsem nad tím přemýšlel a myslím si, že by to motivovalo spoustu mladých sportovců – jak s handicapem, tak zdravé sportovce. Až definitivně ukončím profesionální kariéru, tak bych tu biografii chtěl zrealizovat.“

A co další vaše zájmy a záliby, na které máte v současné době třeba více času?

„Kvůli koronaviru a nouzovému stavu jsem spíše měl vice času sledovat filmy a seriály v domácí pohodě s mojí ženou. To byl pro mne největší relax, a k tomu hodně procházky. Můj největší koníček je ale rybařeni, na to se chystám až se dá vše trochu do normálu.“

Ale zpět ke sportu. Jak těžce na vaši letošní sezónu dopadla bezpečnostní opatření proti šíření světové pandemie nového koronaviru?

„Tak předčasně se ukončily ligové soutěže a zrušily také turnaje. Asi nejdůležitější byla pro mne paralympijská kvalifikace ve Slovinsku, kde vítěz mě jistou účast na paralympiádě.“

Postupným rozvolňováním opatření v oblasti sportu je nyní možné opět trénovat ve vnitřních prostorech. Jak ale vypadalo vaše udržování se v kondici v domácím režimu?

„Tak byly to dlouhé dva měsíce být doma a udržovat se v kondici. Ale hodně pomohly výběhy do lesa, který mam za bydlištěm a doma v obývacím pokoji jsem dělal různé cvičeni na nohy a pohyb. Takže pořad bylo co dělat. A teď od pondělka 11. května už normálně trénujeme v hale, takže to je super.“

Naprostá většina turnajů byla odložena či úplně zrušena. Věříte, že se sezóna do konce letošního roku ještě plnohodnotně rozjede?

„Pevně věřím, že se u nás soutěže normálně v září rozjedou. Já to budu mít o to horší, protože v Havířově po 26 letech končím a od září se budu pohybovat převážně v Rakousku, kde budu působit jako trenér a sparingpartner v Olympiazentrum Linz, a ještě k tomu budu hrát tamější 1. Bundesligu za tým Ebensee. Takže musím věřit, že se hranice otevřou, a to samé i s jinými státy, aby se opět mohly konat turnaje. Snad to bude vše dobré.“

Nejvíce asi mrzí paralympiáda v Tokiu, že? V případě úspěšné kvalifikace by šlo o vaše v pořadí sedmé paralympijské hry…

„Tim že se paralympiáda zrušila a odložila na rok 2021, tak je to pro mne možná trochu výhoda. Dosud jsem nebyl kvalifikovaný, tak teď budu mít ještě šanci objet nějaké turnaje a pokusit se kvalifikovat. Moc bych toužil se tam dostat, protože by to byla moje sedmá paralympiáda a tolik účasti moc sportovců na světě nemá.“

Vaše medailová sbírka z vrcholných akcí domácího i mezinárodního významu je úctyhodná a původní termín tokijských her by proběhl těsně před vašimi 40. narozeninami. Je těžké hledat motivaci i v této fázi vaší závodní kariéry?

„Letos oslavím 40. narozeniny. Získal jsem ve své kariéře všechny tituly, co ve sportu jdou získat – paralympijské zlato, titul mistra světa, titul mistra Evropy – ale motivace je pořád i v tomto věku. Stolní tenis hraji celý život a neustále mne baví a jsem stále profesionál, takže motivace je na každodenním pořádku. Akorát už na sebe nevytvářím takový tlak jako kdysi a spíše teď v tom mém věku hraji uvolněně a užívám si tento krásný sport plnými doušky.“

Co byste vzkázal čtenářům tohoto rozhovoru?

„Čtenářům bych vzkázal, ať sportuji jakoukoliv formou a v jakékoliv situaci. Sport je totiž moc krásná a důležitá věc.“

Text: Martin Steinbach
Foto: Archiv Ivana Karabce a archiv ČPV