Dvojnásobná účastnice paralympijských her Anna Luxová má dětskou mozkovou obrnu. Narodila se předčasně a byla pár minut bez kyslíku, ale přes všechny životní nástrahy prožívá úspěšnou sportovní kariéru. A kdyby nevozila medaile z atletických mítinků, možná bychom ji vídali na prknech divadelního jeviště nebo ve filmu.

Atletka původem z jihočeského Písku, která je rovněž tváří poslední týdenní výzvy domácího tělocviku Paralympijské výzvy, nebyla bezpečnostními opatřeními proti šíření pandemie koronaviru příliš omezena. Tréninkové dávky poctivě polykala doma na vesnici a k tomu se ještě stíhala připravovat na státní závěrečnou zkoušku na pražské Metropolitní univerzitě.

Anno, vy máte na kontě účast na dvou paralympiádách. Směřovaly vaše ambice také k Tokiu?

„Rozhodně ano!“

Současná koronavirová krize však zapříčinila odložení nejen her, ale i ostatních atletických mítinků. Vzpomenete si na váš poslední “ostrý” závod a výkon před vyhlášením nouzového stavu?

„Mým posledním velkým závodem bylo loňské listopadové mistrovství světa v Dubaji. Tam se mi bohužel příliš nedařilo. Dělám však maximum proto, aby to příště bylo lepší (Na MS v Dubaji 2019 obsadila Anna Luxová dvě šestá místa, jedno ve sprintu na 100 metrů a druhé ve vrhu koulí, pozn. red.).“

Kde jste přečkávala období karantény? Často se o vás píše jako o rodačce městečka Líšnice ve Středočeském kraji, bylo to právě tam?

„Líšnice je vesnice. Moje oblíbená vesnice! (smích) Je tu klid, hezká příroda, většinou samí báječní lidé. Bydlíme tu s rodiči už několik let. Narodila jsem se ale v jihočeském Písku.“

Jak se vám trénuje za současných podmínek? 

„Bydlím na vesnici, takže chodím běhat do lesa za barák, na zahradě mám vlastní certifikovaný vrhačský kruh. Pak mám také závěsný posilovací systém TRX, Bosu, Aquahit a tak dále. Nejvíce mi chyběl asi klasický bench, ale celkově mě nouzový stav v tréninku nijak výrazněji neomezoval. Teď už je to lepší, pomalu se vracíme zpátky na stadion a do posilovny.“

Jak pokračují studia na pražské Metropolitní univerzitě?

„Studuji obor Mediální studia. Dokončila jsem bakalářskou práci o sportovcích v roli sportovních komentátorů a připravuji se na státní závěrečnou zkoušku, která by měla proběhnout v druhé polovině června, případně začátkem července.“

Máte přímo v Praze nějaká oblíbená místa mimo stadiony, kde se vám dobře trénuje?

„Skvělá je Ladronka nebo Stromovka, případně jakékoliv jiné místo, kde je minimum aut.“

Věnujete se i vrhu koulí, která disciplína u vás momentálně vyhrává? Sprint, nebo koule?

„Běhání je mé oblíbenější, ale vrh koulí je momentálně moje hlavní disciplína i vzhledem k paralympiádě v Tokiu.“

O vás se lze dočíst, že kromě sportu jako takového vás nejvíce baví divadlo. Je to myšleno tak, že ráda navštěvujete představení, nebo snad máte i herecké ambice? 

„Ambice by byly, ale talent bohužel není, takže se do toho nepouštím. Maminka je kostymérka, tak k uměleckému prostředí nemám daleko. Jako menší jsem chodila několik let do dramatického kroužku, prošla jsem i kurzy rétoriky a hereckým workshopem. Teď se občas mihnu jako komparz v nějakém filmu či seriálu, ale nic víc. Divadlo mám moc ráda, to mi hned po kamarádech a činkách chybělo v nouzovém stavu úplně nejvíc! Nejraději mám asi pražské Švandovo divadlo, tam jsem často, avšak nebráním se jakémukoliv jinému divadlu a představení.“

Měla byste pro čtenáře tohoto rozhovoru nějaký vzkaz? 

„Všechno, čím procházíme, je k něčemu dobré. Neklesejte na mysli a hýbejte se!“

Text: Martin Steinbach
Foto a video: Toyota a archiv ČPV