Spousta bolestivých škrábanců na rukách, jedna zkrvavená ústa i několik nešťastníků, kteří v hustém porostu na velkém kopci i s buzolou a mapou v ruce zabloudili. Tak lze popsat druhou soutěž deaflympijských orientačních běžců na hrách v Samsunu, střední trať, na níž si za úmorného vedra mezi ostnatými akáty doběhla rusovláska Anna Formánková pro desáté místo.

Před startem se obávala toho, aby snad v křovinách nenarazila na nějakého hada, ale nakonec viděla dvě ještěrky. Nebo doufala, že se jednalo jen o ještěrky. I pro část české výpravy, která za ní vyrazila po vlastní ose autem, to byl zpočátku malý orientační závod, při němž v hustém provozu na hlavním tahu podél moře marně hledala „panáčka“, totiž siluetu maskota deaflympiády s šipkou, navádějící v Samsunu motorizované návštěvníky do dějiště jednotlivých soutěží (mimochodem, soutěž orientačních běžců ale byla pro veřejnost stejně nepřístupná).

V houšti běžných informačních cedulí to ale bylo peklo, takže jízda podél pobřeží s konzultační mezizastávkou se starousedlíky se opakovala dvakrát. Jenže pravé peklo prožíval někdo jiný.

Formánková se do terénu hrozně těšila. Na rozdíl od asfaltových chodníků při městských závodech ho má opravdu ráda. Prostředí, které zvolili turečtí pořadatelé, ji ale rozzlobilo:

„Mapa dobrá, obecně se tady běhá dobře, jediný a zásadní problém spočíval v tom, že v lese jsou husté křoviny plné pichlavého trní s velkými ostny, opravdová džungle. Ano, dalo by se to obíhat velkým obloukem, ale to je ztráta času a člověk se musel těmi křovinami prodírat. Jsem úplně poškrábaná. Prvních devět kontrol se tím trním ještě prodrat šlo, avšak u desáté kontroly, když jsem vybíhala na jedenáctou, jsem navíc zvolila i špatný postup, zamotala se do křovin a musela se vracet. I proto jsem naštvaná. A také nemám ráda dezinfekci, tu přece nikdo nemá rád!“ už zase žertovala Formánková při vzpomínce, jak se musela dát v cíli ošetřit od tureckých zdravotnic.

Pořád ale dopadla vlastně dobře. To jedna z ruských běžkyň finišovala se zkrvavenou pusou po nehezkém pádu někde na trati. A někteří měli od ostnů do krve rozdrásané horní končetiny, a částečně i nohy, ještě mnohem víc než Formánková.

„Původně jsme uvažovali, že jí koupíme na ruce cyklistické návleky, aby je měla lépe chráněné, s ohledem na obrovské horko jsme ale od toho upustili,“ prozradil trenér Josef Procházka. Pokud pomineme zprofesionalizované běžce z postsovětský zemí, Ukrajiny, Ruska a Litvy, ze zbytku světa byla Formánková druhá nejlepší. A také suverénně nejmladší z těch, co náročnou bitvu s přírodou i sebou samotnými vůbec dokončily.

„Klobouk dolů před jejím výkonem v takových podmínkách. Sice v jednom místě zazmatkovala a ztratila čas, ale je nutné si uvědomit, že je v podstatě pořád dorostenkou, které běžela s dospělými ženami. Doufám, že zde nabere hodně zkušeností a zúročí je za čtyři roky na další deaflympiádě, třeba jako o šest let starší Ukrajinka, co v Samsunu zvítězila,“ nechal se slyšet Procházka, a pak musel splnit slib. Anička sice nevyhrála závod, ale sázku ano. Byla o tom, že o den dříve nezvládne trénink pod 45 minut. Jí se to podařilo. O minutu! A tak musel trenér do výletní restaurace, sousedící s kempinkovým areálem, u něhož měli orientační běžci ve stínu borových stromů obsypaných šiškami zázemí, a tam jí koupil slíbenou zmrzlinu.

Na písku i přes obtíže postup do čtvrtfinále

Naše beachvolejbalové páry mezitím proklouzly do čtvrtfinále, ačkoliv se zápasy neobešly bez komplikací. V případě žen šlo o zdravotní indispozice Oldřišky Žídkové, které se projevily už nad ránem ještě na hotelu. U mužů zase zaváleli organizátoři. Podle jednoho rozpisu měla naše dvojice nastoupit na kurt před pátou hodinou odpoledne, podle jiného došlo k přesunu na jedenáctou před polednem. Když se to Jan Žídek dozvěděl, jen krátce poté, co přijel jako divák sledovat soutěž orientačních běžců, hned se musel dát odvézt zpátky na hotel a teprve tam zjistil, že se honí zbytečně, informace o změně času je mylná a platí první termín.

To ovšem nebyl jediný problém. Všechny ty starosti, zmatky, časné vstávání po páté hodině ráno, skutečnost, že se nestačil naobědvat způsobily, že se Žídek necítil v pohodě, „nechodily mu nohy“. Důsledek? Nečekaně velké drama, byť se šťastným koncem. Po prvním vítězném setu (21:18) Iráčané srovnali (17:21) a pořádně zlobili i v tiebreaku, který Češi urvali nejtěsnějším poměrem 16:14!

„Kdepak, dávno pryč jsou doby, kdy na turnaje jezdili i tak slabí soupeři, že stačilo udělat na síti bum, bum a bylo hotovo. Teď je nevyzpytatelný v podstatě každý,“ prohlásil Žídek. A jeho parťák Václav Boček popsal chování soupeře po vyřazení. „Vůbec nám nechtěli podat ruce! Nakonec to udělal jen jeden z nich, oba se pak ale odmítli, jak se to běžně dělá, společně vyfotografovat.“

A pokud jde o ženy? Venezuelu přehrály 21:12 a 21:9. Naneštěstí, v další fázi play-off se oba české páry střetnou s favorizovanými Ukrajinci a Ukrajinkami.

Základní skupiny jednotlivců zase rozehráli stolní tenisté. „Když jsem se dozvěděl, že budu hrát na stolech číslo dva a tři, tak jsem to doopravdy obrečel. Už jsem je měl ozkoušené z tréninku a věděl jsem, že pro můj zrakový handicap trubicovitého vidění je to nejhorší možná varianta. Jednak se tady hrozně leskne modrá podlaha a nepříliš dobré osvětlení haly zde vrhá podivné stíny. Když na mne letí vysoký míček, jeho stín vidím čtyřikrát a nevím, do kterého udeřit. Proto spoustu vysokých míčků nedokážu zasmečovat, pokazím je, což se stalo i v prvním a pro vývoj skupiny důležitém utkání s Chorvatem,“ posteskl si Roman Matouš.

„A navíc mne psychicky rozhodila ještě jedna věc. Šel jsem si pro míček, který u malého mantinelu, co jsou kolem každého stolu, sebrala turecká asistentka rozhodčího. Natáhnul jsem ruku, aby mi ho podala, a ona ho místo toho proti mně hodila! Samozřejmě jsem neviděl, kam odletěl, a zoufale ho hledal. Na můj dotaz, kde je, jen neurčitě mávla rukou. Do té doby jsem vedl, ale Chorvat v samotném závěru výsledek obrátil a měl obrovskou radost. On je starší a já ho předtím ve vzájemných zápasech opakovaně porazil. No tak aspoň někdo měl radost…,“ zlobil se Roman Matouš.

Naopak jako nůž máslem prošel podle očekávání prvním dnem turnaje jednotlivců Michal Kratochvíl. „Zatím to byl spíš takový trénink. Některé skupiny včetně té mé jsou docela slabé, jiné zase moc silné, kde se sešlo i několik kvalitních hráčů. Teď bude záležet na losu. A moc bych si přál, abych v něm měl štěstí a nenarazil na silného soupeře, než se dostanu mezi poslední osmičku.“

David Soeldner, Samsun