Ve svých čtyřiadvaceti letech stihla už tři paralympiády, z té poslední v Tokiu si přivezla bronz. Reprezentuje ve dvou atletických disciplínách a nyní usiluje i o zisk titulu vysokoškolského. Dětská mozková obrna nemusí člověka nutně poslat z kola ven. Ne, když máte podporu v rodině a srší z vás bojovnost a odhodlání.

Aničko, jak vzpomínáš na Tokio?

Já na Tokio nikdy nezapomenu, protože jsem tu vybojovala svoji první paralympijskou medaili, navíc o jeden jediný centimetr. Jinak to ale byly náročné a neobvyklé hry, jak pro sportovce, tak pro organizátory.

Myslíš kvůli koronavirovým opatřením?

Ano, nebyli tam diváci, bylo nutné neustále dodržovat rozestupy, nosit respirátory atd. Už i tím, že byly hry o rok posunuté, se zapsaly do historie. Zároveň to ale byla dobrá zkušenost, která člověka zocelí.

Jak se díváš s odstupem času na to, že jsi dokázala získat paralympijský bronz?

Medaili ode mě téměř nikdo nečekal, takže o to větší to nakonec bylo překvapení a radost. Vyhrát jakoukoliv medaili je nesmírně těžké, ale obhájit ji, bude ještě těžší. Je to radost, ale zároveň velký závazek do budoucna.

Myslíš tedy už na Paříž a na obhajobu cenného kovu?

Momentálně myslím hlavně na blížící se státnice. Pak to ze mě snad všechno spadne a budu se moci plně věnovat přípravě na další závody.

Jaký obor studuješ?

Mediální studia na Metropolitní univerzitě v Praze, a právě dokončuji magisterské studium. Diplomku mám odevzdanou a v červnu mě čeká to nejdůležitější. Čemu se budu profesně věnovat, ještě přesně nevím, ale ráda bych zůstala u sportu.

Hlavním letošním cílem, jak říkáš, je úspěšné dokončení studia. Jaké jsou ty sportovní plány?

Na konci listopadu mě čekají světové hry IWAS GAMES v Portugalsku. Bude se tam závodit v atletice, plavání, silovém trojboji a nově zařadili i fotbal pro sportovce s dětskou mozkovou obrnou. Organizátoři letos přesunuli hry z ruské Sochi na krásné pobřeží Algarve. Po covidové pauze, kdy se tyto hry nekonaly, už se všichni moc těší.

Jiné závody neplánuješ?

Pár závodů v plánu mám, ale tahle sezóna je celkově taková prázdnější. Většina akcí se z covidové pauzy přesunula až na příští rok. Uvidím po státnicích, jakých závodů se budu moci zúčastnit.

Vypadá to, že volného času tedy momentálně moc nemáš…

Teď je to opravdu kolotoč. Ze školy na trénink, pak fyzioterapie a pořád dokola.  Když je možnost, trávím čas s kamarády nebo zajdu do divadla.

Co jiné sporty kromě atletiky, lákají tě?

Mám ráda všechny sporty. Kromě baletu, na ten nemám ani postavu, ani schopnosti.

Sportuješ od mala?

Ano, sport je jednoznačně skvělý způsob, jak bojovat s handicapem a s atrofií ochablých svalů. Díky rodičům sportuju od dětství. Táta je profesionální tenisový trenér. Ve 13 letech jsem si přišla vyzkoušet atletiku na „atletický kroužek“ do Sportovního klubu Jedličkova ústavu v Praze a v 15 letech jsem už závodila na paralympiádě v Londýně.

To byl přímo raketový start. Kdy jsi ke sprintům přidala kouli?

V sedmnácti jsem podstoupila operaci achilovky. Pak jsem dlouho nemohla běhat, ani chodit a nebylo jisté, jestli se k běhu budu moci plnohodnotně vrátit. Nechtěla jsem se vzdát, tak jsem se začala věnovat i vrhu koulí. Sprinty a koule jsou totiž jediné dvě disciplíny, které jsou v atletice pro moji kategorii F/T 35 vypsané. Je dobré, že se disciplíny částečně doplňují. I na vrh potřebuji rychlost a výbušnost. V kouli jsem lepší, je to moje hlavní disciplína. Sprinty jsou ale moje srdeční záležitost.

Autorka: Anna Pešková
Foto: Archiv ČPV