Vladimír Mařík začínal s trénováním florbalu pro nehandicapované sportovce. Jeden telefonát však stačil k tomu, aby přešel do Sportovního klubu vozíčkářů Praha, kde se věnuje právě parasportovcům. Trénování zatím nedělá na plný úvazek, přesto mu věnuje spoustu času. Kromě toho zastává funkci i vedoucího ligové soutěže v rámci Českého paraflorbalu. Vladimír Mařík už by se dnes do florbalu nehandicapovaných nevrátil.

Proč jste se rozhodl trénovat vozíčkáře?

Já jsem začal trénovat vozíčkáře asi před devíti lety, a to potom, co mě kontaktoval můj bývalý svěřenec ve florbale. Předtím jsem deset let trénoval mládež. Jeden z těch nejnadějnějších se později vyboural na motorce, zůstal na vozíku a začal hrát florbal. A po dvou, po třech letech mi zavolal, že nemají trenéra a jestli to nechci zkusit.

Jaká má paraflorbal oproti florbalu specifika?

Specifikum je zcela určitě v tom, že trenér musí stejně jako asistenti hodně pomáhat kolem. Ale co se týče samotné hry, tak jako v klasickém florbale platí potřeba mít základní dovednosti, návyky, základní technické i taktické věci – tam to zase tak odlišné není. K potřebě mít dobrou fyzičku se navíc připojuje nutnost mít dobrou obratnost na vozíku.

Je to těžší než trénovat nehandicapované florbalisty?

V lecčem ano, v lecčem ne. Ve chvíli, kdy trénuji lidi, kteří chtějí hrát, tak v tom dramatický rozdíl není. Ti poslouchají, chápou, co po nich člověk chce, a snaží se to na hřišti dělat. Horší to samozřejmě je, když člověk hraje florbal jenom proto, aby se nějak hýbal. Tam totiž potom narážíme na to, jestli pro něj má trénink vůbec význam.

Co se týče přístupu k hráčům, k tréninkům a k tomu, co se na hřišti má dít, tak v tom to těžší není. I u reprezentace je florbal svým způsobem strašně jednoduchá záležitost. Stačí dvakrát nahrát a dát gól. Není tam moc co vymýšlet za zbytečnosti, jde jen o to, jestli se ten gól povede.

Paraflorbalisté mají na hru speciální vozíky. V čem se liší od těch standardních?

Sportovní vozíky mají různou konstrukci pro různé sporty. Myslím, že je máme hodně podobné s basketbalisty, protože jde o podobný pohyb. Oproti standardnímu civilnímu vozíku je dneska rám už většinou moderně svařovaný a pevný. V drtivé většině případů se vyrábí na míru.

Nejvíc viditelné je asi to, že velká kola vozíku jsou pod úhlem nakloněná, aby držela stabilitu. Navíc je tam vepředu bezpečnostní prvek, nárazová hrazda. Je to taková obruč vepředu u nohou, která zajišťuje, aby nedošlo ke zranění, když se dva vozíky srazí. Potom je tam vzadu přepadávací, respektive nepřepadávací kolečko, aby člověk nepadal při soubojích na záda.

Máte v týmu sportovce, kteří florbal kombinují s dalšími sporty?

Paraplegický sport je specifický v tom, že je v něm mnoho obojživelníků nebo víceživelníků. My jako SKV Praha máme pod záštitou asi sedm sportů, outdoor, ping-pong a tak dále. Spousta hráčů této možnosti využívá a zkouší i jiné sporty. Někteří z nich třeba hodně jezdí na handbiku. Třeba parahokejisty teď ale myslím nemáme. A u nás v týmu jsme momentálně zaměření jenom na florbal.

Přizpůsobujete tréninkový plán sportovcům, kteří se věnují i dalším sportům?

Ne, nepřistupuji k nim jinak. Je s nimi trošku snazší práce, protože mají větší přehled o kolektivním sportu a o tom, co ten sport přináší a co potřebuje. Ale přístup k nim neměním. Jestli člověk hraje ping-pong a zároveň florbal nebo jestli k tomu jezdí na handbiku, to mě moc nezajímá. Když ale třeba hrají basket nebo parahokej, tak mi to pomáhá. Spoustu psychologických věcí pak nemusím vysvětlovat.

Nedávno jste vyhráli bronz v letošním play off v Plzni, jak probíhala příprava?

U nás byla standardní. My jsme před play off neměli žádnou specifickou přípravu, žádné soustředění ani nic takového. Standardně míváme tréninky jedenkrát týdně a co se týče fyzičky, tak jede každý individuálně podle svého uvážení.

Věnujete se trénování na plný úvazek?

Na plný úvazek určitě ne. V paraflorbalu i nehandicapovaném florbalu je v Česku na full-time jen malá hrstka lidí. Já jsem pojistný matematik v pojišťovně. Florbal je pro mě především koníček, za který jsem lehce honorován.

Autorka: Markéta Plešková
Foto: Český paraflorbal