Jeden jediný okamžik mu změnil celý život. Jakub Kosek dříve sloužil v armádě, nyní bojuje o cenné kovy ve sportovní střelbě. V rozhovoru vyprávěl o svém životě před úrazem, o náročnosti léčby i nervozitě při závodech. Prozradil, jak se se vším vyrovnal psychicky nebo co všechno pozitivního ho potkalo.  

Před vaším úrazem jste byl v armádě. Bylo vaším snem už od dětství stát se vojákem? 

V podstatě ano. Jakmile jsem dokázal vyhodnotit, co bych tak mohl chtít, tak jsem věděl, že budu voják. Už v patnácti jsme s kamarády trénovali spát venku v mrazu. Noc jsme přečkali v mínus 21°C v nějaké díře v lese. Studoval jsem střední vojenskou školu ve Vyškově a hned potom jsem nastoupil do útvaru v armádě. Postupně jsem si toho prošel víc. Sloužil jsem třeba v Prostějově u průzkumného praporu a potom u potápěčů. Tam jsem útvary prostřídal. Než mou kariéru ukončil úraz, tak jsem byl velitelem týmu u průzkumných potápěčů. 

V roce 2015 se vám přihodil úraz. Co se tehdy stalo?

Vracel jsem se ze zábavy. Pálili jsme čarodějnice a nerad to rozmazávám, ale prostě jsem v zámeckém parku spadl do díry. Tak hezky, a tak šikovně, že mi „nic nebylo“. Kromě toho, že mi praskl jeden z obratlů. Střepy z něj pak propíchly míšní kanál a poškodily ho.

Jak zněla finální diagnóza lékařů?

Těžká paraparéza dolních končetin. Něco pohnu, ale jde jenom o mikropohyby. Není to úplně, jak „vozejci“ říkají, hadra, ale na chůzi ani na stání to není. 

Jak dlouhou dobu jste strávil v nemocnici?

Já jsem jel klasické kolečko. Nejdříve urgent, potom operace. Následně jsem si poležel na jednotce intenzivní péče, pak jsem se přesunul na spinální jednotku do Ostravy. Tam jsem strávil asi dva měsíce. Nakonec jsem byl skoro čtyři měsíce v rehabilitačním centru v Kladrubech. Zrovna teď jsem měl 17. listopadu výročí návratu z Kladrub zpátky domů. Takže moje léčba trvala od konce dubna do poloviny listopadu. 

Jak to bylo náročné finančně po úraze?

Samotnou léčbu v Česku naštěstí relativně hradí pojišťovna. Horší bylo, že já jsem neměl žádnou úrazovou pojistku. Takže jsem pak narazil na problém. Z člověka, který žije ve vyšší střední třídě, se najednou může jednoduše stát skoro i bezdomovec. Zastaví se přítok peněz. Hypotéka, byt a všechno další je ale furt potřeba platit. Mně v tu dobu chodila nemocenská přibližně sedm tisíc korun. Tím se ale zvládla pokrýt jen malá část věcí. Takže to musela trošku lepit rodina. 

Na vozík, který stál kolem 100 tisíc, se podařilo vybrat skrze různé nadace. Peníze na úpravu auta jsme získali přes program, který dělá pracovní úřad. Nevím ty částky přesně, ale auto vyšlo tak na 150 tisíc, plošina na 300 tisíc korun. Úpravy kolem bytu stály 100 tisíc. Já jsem naštěstí bydlel v přízemí v panelákovém bytu, kde nebylo nutné toho předělávat tolik. Upravila se koupelna, probouraly se dveře a bylo to. Myslím, že úplně všechno stálo ve finále něco k jednomu milionu korun. Měl jsem štěstí, že jsem zapadl do programu od Konta Bariéry, do kategorie nového startu. Tam se dalo tenkrát vzít 100 tisíc korun na cokoliv z těchto nutných věcí. 

Podařilo se vám smířit s tím, že váš život už nebude vypadat tak jako dříve? 

Já jsem měl relativně štěstí, protože jsem před úrazem přemýšlel, že bych chtěl být letecký záchranář. Dálkově jsem si dělal školu. Když jsem uzavřel třeťák, tak přišel úraz. K následnému půl roku praxí jsem se už nedostal. Na jednu stranu to v tom bylo horší, ale na druhou jsem věděl, co se děje a co se dít bude. Takže si troufnu s trochou nadsázky říct, že jsem si ušetřil rok života plný doufání a snění. Věděl jsem, že já se nestanu tím vyvoleným, který bude chodit. 

Rozhodně netvrdím, že všechno člověk přijme jakoby nic, to určitě ne. Ale dokážete s tím lépe pracovat, když znáte a chápete realitu. Víte, že to tak je a že jste měl prostě smůlu. Dokonce mi to pomohlo i s vybíráním vozíku. Díky tomu jsem na něm nešetřil. U auta jsem nad tím taky přemýšlel tak, abych ho mohl mít „na pořád“. Byť se člověk nějaké naděje vždycky drží a doufá, že se stane zázrak. 

Rodina, přátele a černý humor

Kdy jste po návratu z rehabilitačního centra nastoupil do práce?

Já jsem se vrátil z Kladrub a měl jsem práci v podstatě domluvenou. Už v rehabiliťáku jsem se hledal něco, co bych mohl dělat. Díky kamarádům jsem práci našel velmi rychle. Jedné firmě se hodily moje armádní zkušenosti. Zároveň nebylo potřeba chodit. V podstatě si troufnu říct, že jsem začal pracovat hned a naplno. A to dělá strašně moc. Člověk neztratí rok, kdy se, jak já říkám, necháte „zastlat“ doma. Kdy vás rodina začne hrozně opečovávat a nenechá vás nic dělat pořádně samotného. 

V té práci jste dodnes?

Až na drobné změny ano. Teďka dělám na střelnicích. Firma, ve které jsem začal pracovat, dělala bezpečnost a chtěla si otevřít vlastní sportovní střelnici. Já jsem díky armádě a škole splňoval kritéria na odborného garanta. Taky jsem jim pak pomáhal vytvářet jejich obchod a skladbu zboží, které se prodávalo. 

Před rokem se mi taky podařilo začít pracovat v České střelecké asociaci na plný úvazek. Ale bohužel teď je to špatné s dotačními tituly. Od ledna máme vše ukončené a budeme muset čekat, jestli nějaké peníze pro asociaci budou. Pak by se smlouva udělala znovu. Když ne, tak budu od ledna hledat novou práci. 

Kdo pro vás byl po nehodě největší oporou? 

Rozhodně rodina a kamarádi. Kamarádi z armády jsou trochu jiná nátura. Ti, když za mnou jezdili do nemocnice, tak mě zdravili „nazdar blbečku“. Sestřičky z toho byly docela hotové a divily se, že se se mnou takhle baví. Kluci jim říkali, že naopak musí. A i já bych se s nimi nebavil jinak. Na jednu památnou větu od mého kamaráda nikdy nezapomenu. On přišel a řekl: „Hele já vím, že ty jsi rád dělal vždycky něco extra, ale tohle už jsi fakt přehnal.“ 

Jak to bylo náročné na psychiku?

U mě hrálo velkou roli, že jsem v době úrazu už měl sedmiletého syna. Myslím si, že možná kdybych děcko neměl, tak bych se k tomu všemu stavěl jinak. Nemohl jsem si dovolit se na vše vykašlat. Uzavřít se doma, upít se rumem a za rok to zabalit. Samozřejmě se vám tyhle myšlenky honí hlavou. Zdá se to jako nejjednodušší cesta. Myslím si, že kdo řekne, že takový myšlenky neměl, tak lže. Neříkám, že bych seděl hodiny a dny a přemýšlel nad ukončením života, to ne. Ale člověka napadne, že to vzdá. Takže představa a zodpovědnost za to, že bych rodině, a hlavně dítěti, někoho vzal, mě přiměla jít dál. 

Nějakou roli později začal hrát i sport. Já už jsem se z Kladrub nevracel do prázdna, což bylo klíčové. Taky jsem si uvědomil, že jsem za sedm let od úrazu zcestoval tolik světa, že by se mi o tom před tím ani nesnilo. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že bych právě do těchto zemí mohl někdy jet. Třeba do Koreje, do Tokia, nebo že se podívám čtyřikrát do Emirátů. To nejsou země, které by mě dříve napadly. Já bych se nejdál podíval tak do Rumunska na čtyřkolku. Kdo ví, jestli bych si vůbec čtyřkolku koupil, kdybych úraz neměl. Možná bych o ní stále jenom snil. 

Já rád říkám, že je to jako když hrajete počítačovou hru a načítají se vám tam nové mapy. Nejdříve je vozík. Pak vás dovezou domů. Načtou se vám nové mapy – plošina, auto. Stále ale jsou další slepá místa. Najednou život úžasně doplní čtyřkolka. Takhle já si dobarvuju tu svoji mapu, abych mohl všude tam, kam ostatní.

Čeho bylo nejtěžší se vzdát? 

Určitě mi chybí hory. Na ty jsem chodil rád. I nad tři tisíce, kde se leze s cepínem a lanem. Na hory se sice teď dostanu právě na čtyřkolce, ale už ne tak vysoko. Taky jsem dělal potápěče i v civilu. To samozřejmě jde i teď, ale není to ono. Já vždycky tvrdím, že se může na vozíku potápět někdo, kdo se nepotápěl, když byl „zdraví“. Když si představím, kolik se tahá věcí, a ještě aby se někdo tahal se mnou. Tak mě to ani nenapadne. Potápění jsem úplně odstřihl a ani mi tolik nechybí. Možná si ten mozek sám řekne: „Hele, tohle nejde, tak se tím nezabývej.“ 

Se sportovní střelbou až do důchodu

Jak jste se dostal ke sportovnímu střílení?

Soused, který vedle mě bydlel, je amputář a střílel. Do toho jsem měl štěstí, že jsem narazil na Petru Skopcovou v Kladrubech, která je sporťák. Ona velice citlivě vycítila, že jsem voják a střílím. Tak mi podstrčila do ruky vzduchovku. Začali jsme střílet už v Kladrubech, čehož jsem byl v podstatě průkopník. Byl jsem první, kdo tam střílel jako pacient.

Zálibu ve střelbě jste měl už před úrazem, neuvažoval jste o jiném sportu? 

Měl jsem krátkou ambici zkusit atletiku. Zkusil jsem pár tréninků, ale střelba pro mě byla mnohem víc. A dohromady to nešlo. Jednoduše řečeno jsem si nemohl bušit svaly na atletiku a pak střílet pistolí tak, aby se mi ruka nehnula ani o milimetr. S nadsázkou rád říkám, že kolo bylo u nás na vesnici k tomu, aby se dojelo na zábavu do vedlejší vesnice. Takže jsem neměl ani potřebu začít s cyklistikou. Nedovedl jsem si sám sebe představit v tom uplém dresu na handbiku. 

Střelba pro mě byla úplně přirozená. Ani to není tak, že bych si nahrazoval střelbu z armády. Střílení se takhle nedá srovnávat. Naopak já jsem se dřív posmíval těm sportovní střelcům, že mají klapky na oči. My jsme říkali, že jsou jak důlní koně. A taky jsme se smáli tomu, jak mají polepené vzduchovky nálepkama. Teď už vím, že čím víc nálepek tím větší borec, protože byl na více závodech. 

Čeho si ve své sportovní kariéře zatím nejvíce vážíte? 

Nejde o medailový úspěch, ale vrcholem pro mě byla zatím paralympiáda v Tokiu. Ono se o tom moc neví, ale ve střelbě nastupuje na startovní pole hodně střelců. Třeba šestatřicet až čtyřicet. U většiny sportů tohle není zvykem. Už to, že jsem se vůbec na paralympijské hry prostřílel byl obrovský úspěch. Získal jsem i nějaké medaile, třeba druhé místo ze světového poháru, nebo z mezinárodních závodů zlato. Na mistroství světa v Koreji jsem skončil devátý, ale i tak bylo Tokio nejvíc.

Nervozita už nesmí zvítězit!

Převládalo na paralympijských hrách v Tokiu nadšení nebo nervozita?

Když jsem tam jel, tak jsem se těšil. Užíval jsem si to do chvíle, než začal závod. Tam se mi stalo něco, co ještě nikdy předtím. Třepaly se mi při střílení ruce. A já si jenom přál, ať je závod už u konce. Naštěstí měl dvě fáze, takže jsem se v pauze oklepal a druhou fázi už nastřílel hezky, ale bohužel na lepší místo můj výsledek nestačil.

Co byste rád ve své sportovní kariéře ještě dokázal? 

Já od toho Tokia chci najednou víc a víc. Trochu bojuju se svojí hlavou, protože jsem v posledních dvou letech začal cítit, že na to mám. Vím, že zvládnu nastřílet čísla tak, abych mohl vozit ze závodů placky, ale peru se s tím, že mě najednou neposlouchá hlava. 

Teď jsem jel na mistroství světa do Al Ain s tím, že se dostanu minimálně do finále. Nakonec jsem skončil ještě šest míst za finálovou hranicí, což pro mě byl provar. Všichni řeknou, že jsem byl 16. z 32 střelců na světě a že je to skvělé, ale pro sportovce to tak senzační není. Asi jsem začal být sportovcem, jakým jsem dřív nebyl. Najednou bych úspěchy chtěl, když vím, že na ně mám. A teď se ještě musím naučit předvést to na velkých závodech. Cíl, který mám teď, je jasný – dostat se na paralympiádu do Paříže.                                                                                                                                                                                                                            

Čemu byste se rád věnoval až ukončíte sportovní kariéru?

U střelby je hrozná výhoda, že ji můžete dělat dlouho. Tím, že nejde o silový sport, tak svoje tělo neničím. Dokud uvidím na vzduchovku a udržím ji v ruce, tak můžu střílet i do šedesáti. Máme tady v Olomouci střelce, u kterého nevíte, jestli střelí na terč nebo na vás. To už je pak samozřejmě na pováženou. 

Rád taky ze srandy prohlašuju, že bych chtěl pracovat s dětmi. Občas i teď cítím, že bych rád vyjel s týmem jako kouč. Možná to je i tím, že si říkám, že by bylo fajn jet a už si závody jen užít. Takže si dovedu představit, že bych svoje zkušenosti zužitkoval takhle. Střelba není tolik protěžovaná a nemá velkou členskou základnu. S Tomášem Peškem jsme teď na mistroství světa jeli v podstatě ve dvou. Spoléhali jsme se na doprovod, který měl Martin Adámek jako slepec. S ním jsme byli domluvení, že nám pomůže. 

Není to úplně ideální. Když teď vyjedeme na závody, tak si všechno zařizujeme sami. Při střílení se pak nedokážu tolik soustředit. Zároveň přemýšlím, co všechno se musí udělat, až závod skončí. Ostatní sportovci z jiných zemí tohle často řešit nemusí. Takže kdybych pak jako tým leader jezdil, tak si umím představit, že bych dobře využil svoje zkušenosti, které jsem za všechny cesty nasbíral.

Autorka: Tereza Brychová