Pokud bych napsal, že Miroslava Sedláčková je (minulý čas mi ještě nějakou dobu nepůjde) čtyřnásobná paralympionička, mistryně světa a držitelka světového rekordu, ani zdaleka by ji to nevystihovalo jako sportovce a už vůbec ne jako člověka. Tohle nebude obyčejné úmrtní oznámení »narodila se – zemřela«, protože MIRKA byla PROSTĚ výjimečná. Její život trval pouhých 48 let, ale mnozí toho za dvojnásobek času nestihnout tolik. Osud jí nakonec dopřál rodinu, zanechala po sobě milujícího manžela a malého syna.

Takže: bude to delší, bude to těkavé, jako když se snažíte najít další kámen, abyste doskákali přes potok na druhou stranu. A i když budete číst spoustu slov, pořád půjde jen o zlomek toho, co by stálo za to napsat. Napadá mě mnohé, co Mirku vystihuje. Nade vše bych vypíchnul její smysl pro humor a nadhled. Kdyby to aspoň trochu šlo, tak na svou pátou – třetí letní – paralympiádu v Riu pojede (nebo tam pomůže kolegovi). I kdyby to mělo být třeba na vozíku. Naprosto odhodlaná překonat všechny překážky. Už třeba když ji socialistické zdravotnictví (ať už záměrně nebo nedbalostí, i to první se dělalo) jako dítě připravilo o zrak v jednom oku.

Rakovina, ta svině…

Ty zbytky zraku, co jí zůstaly v tom druhém – neptejte se mě kterém – dokázala využít jako málokdo. Jasně že s rozvojem technologie hojně používala zvuková zařízení, ale jinak běžně četla normální písmo. Nejsem si jistý, jestli Braillovo písmo vůbec ovládala. Ale i kdyby, jednoduše ho nepotřebovala. S okem přilepeným k papíru jsem ji viděl mnohokrát. Takhle jen tak mimochodem vystudovala dvě vysoké školy, práva a pak ještě ekonomii na hnojárně, jak by sama řekla.

Vždycky mluvila, jak jí zobák narost. O zrakově postižených mluvila jako o »zrakáčích«. Běžně říkala viděla jsem. A jestli jsem se díky vstupu do světa hendikepovaných něco naučil pro život, tak že si nemám dělat iluze. Zdravotní postižení nedělá lepší lidi ani k nim nepřitahuje samé altruisty. V cestě za jejími (nejen sportovními) úspěchy stálo překonání spousty překážek. A nejen v podobě zdravotních komplikací, kterých bylo požehnaně. Mimo jiné zlomeniny, otrava krve a ve finále rakovina – ta svině, jak říkala Mirka – která její sportovní kariéru ukončila před hrami v Riu de Janeiru a o pár let později ji připravila i o holý život…

V jejím kurikulu tak klidně mohlo být šest paralympiád. O té poslední je předešlý odstavec, do Atén na svou první letní (po dvou zimních v Naganu a Salt Lake City) neodjela, když onemocněl její trasér.

Fenomenální paměť

A teď se vrátím takřka na začátek, k jejímu využití zraku. Když toho moc nevidíte, musíte dobře vědět, co jste kam dali. Nevím, jestli to tak je u ostatních hendikepovaných, ale Mirka si pamatovala skvěle i události. Je to pár desítek hodin, co odešla, ale už asi tak stokrát jsem si říkal, že to a to by věděla Mirka. Její paměť byla snad až eidetická. Když jsme spolu před pár týdny mluvil naposledy a přál jsem jí k narozeninám, říkám, teď máme nějak výročí 10 let od Soulu, ne? Střih.

Světové hry nevidomých sportovců. V Antalyi 2011 jsme na patnáctce a půlce pobrali zlato a k tomu půlhodinku po 800 běželi pětku tři čtvrtě vteřiny (!) za světovým rekordem. V korejské metropoli 2015 jsme dvě vítězství s přehledem zopakovali a přidali čtvrté místo na čtvrtce. Do Soulu jsme letěli tak trochu na vlastní pěst, svaz vyřídil přihlášku, ale slíbil finance jen na mistrovství světa, ale světové hry ne.

Tak jsme splašili peníze (hlavně Mirka a moje rodina) a letěli. Jenže při rezervaci letenek jsem se spletl, přidal při návratu den navíc a my pak ještě museli sehnat ubytko někde na jednu noc mimo oficiální hotel. Takže když jsem při nedávném telefonátu já jen tušil kdy, Mirka věděla přesně: „Jsme se přeci vraceli na moje narozeniny.“ A takových příkladů bych mohl vysypat tucty. Kdybych si je pamatoval.

Zážitky jsou víc než kov

A ještě jednou k jejímu hendikepu. Odmalička ji formovala ves kousek za Prahou (zdravím do Dolních Jirčan), kde se pohybovala mezi dětmi bez handicapu jakoby nic. Už tam si pěstovala skvělý orientační smysl. Byla schopná vnímat světlo a stín, přesto se skvěle orientovala. Nikdy nezapomenu, jak mi při soustředění na Štrbském Plese přesně ukazovala, kde, co je (a to jsem tam nebyl úplně poprvé). Slepeckou hůl si brala výhradně na neznámá místa. A i po Rize, kde byla studijně na půl roku, chodila bez ní.

Jo, občas ji vypekl nějaký ten nečekaný výkop, nově objevená díra v chodníku. Zvrtnutý kotník byl na denním pořádku, tahle patálie ji postihla snad častěji než rýma. Když to bylo v obvyklém provozu, tak se holt v tréninku zvolnilo – ne že by přestalo, máme přeci posilovnu nebo bazén. Ale když ji noha zradila při soustředění na oblíbeném Štrbském Plese, pár týdnů před paralympiádou v Londýně, byl to průšvih. Žádné fyzio, žádný doktor po ruce, připravovali jsme se jako ryzí amatéři.

Nakonec jsem to ale v Londýně byl já, kdo navštěvoval během závodění snad každý den fyzioterapeutku (nezapomínám, Šárko!). Sečetlo se tam tehdy vícero věcí, které sem nepatří. Měl jsem ale v hlavě jen jedinou věc – pomoct k co nejlepšímu výsledkům našemu týmu. Posuďte sami, jak se nám to povedlo: na patnáctistovce zopakování pátého místa z Pekingu v druhém nejlepším čase kariéry, a na čtyřstovce, kterou měla Mirka snad ze všech tratí nejraději, osobák a šesté místo.

A když jsem u toho týmu. V Londýně se konečně poprvé psali do výsledků i traséři, a kdyby to bývalo cinklo (jako pak rok na to z MS v Lyonu dva bronzy), tak i tu placku bych si odvezl. Ta paralympijská Mirce, vlastně nám – Mirka nás vždy brala jako tým – ve sbírce bude chybět. Ono ale ty medaile stejně jsou spíš taková materiální připomínka. Některé zážitky jsou silnější než zakousnout se do kusu kovu.

Životní zlato

Christchurch, mistrovství světa, leden 2011. Z chladné Prahy – tehdy fakt mrzlo a byl i sníh – vyrážíme na Nový Zéland. Nejprve na tropický Severní ostrov, kde máme aklimatizační týden u rodiny známé Vaška Webra (srdečně zdravím Andrewsovi!). Poté přesun na o něco chladnější a počasím proměnlivější jih (tady zase zdravím známé od mého bratra Menclovi) a čtyři závodní dny, na něž nikdy nezapomenu. Patnáctistovka byla na rozcvičení, více než čtvrté místo se v konkurenci soupeřek s menším postižením (T12) nedalo očekávat.

Finále osmistovky vidím jako dnes. I kdyby neexistovalo video, které pro nás parťák z týmu díky mému šťastnému nápadu natočil. Protože ačkoli moje paměť selhává, tohle v ní budu mít navždy dokonale vryté. Na Zakiu Torech s jejím trasérem ztrácíme po jejich razantním nástupu už někde po 300 metrech běhu opravdu hodně. Nejdříve se musíme dostat na druhou pozici, pak postupně ukrajujeme ztrátu, ale ještě při náběhu do cílové rovinky je dvojice před námi docela daleko. Blížíme se.

Když už jsme na dosah, ostré zrychlení soupeřů si vybírá daň, tuniská soupeřka únavou padá. Naštěstí už jsme vyběhli do vnější dráhy a stihneme je i díky mému zatáhnutí oběhnout a pak už přichází euforie. Kdo něco podobného nezažil, neuvěří. Ale opravdu v tu chvíli průběhu cílem kolem vás neexistuje nic. Nic než pocit, že jste vyhráli. Mirka poté mnohokrát oceňovala, jak jsem naše vítězství slavil. Že bylo nejen její, ale i moje.

Náš tým už není kompletní. Ale jestli se ještě někdy potkáme, pokecáme o téhle skvělé chvíli (vím, že spíš ne, ale stejně je fajn ta představa). Díky, že jsem ji mohl prožít a spoustu dalších. Změnila jsi můj život a za to Ti nepřestanu být vděčný. I té náhodě, která naše cesty svedla začátkem roku 2008 k sobě.

Text: Michal Procházka
Foto: archiv ČPV