Prioritou Michala Koudelky je přispět k tomu, aby byla naše země bezpečným místem k životu. Pracuje už čtvrt století v prostředí tajných služeb a od loňského roku je novým ředitelem Bezpečnostní informační služby (BIS) – civilní kontrarozvědky. Ve své funkci se mimo jiné snaží získat pro spolupráci na ochraně nás všech také lidi se zdravotním handicapem.

Pane řediteli, z tajné služby, kterou vedete, „unikla“ informace, že chcete zaměstnávat osoby se zdravotním postižením. Je to pravda?

Tohle je ten výjimečný případ, kdy mě únik informace z BIS dokonce těší. Je to pravda ovšem jen částečně. Ve skutečnosti několik zdravotně postižených už ve službě pracuje. Přiznám se, že pro mě je to natolik normální, že se spíše divím, pokud někomu přijde zajímavé, že máme zájem i o handicapované.

Co vás k tomu vede?

Já bych to otočil. Proč někoho vůbec napadne, že by handicapovaný člověk nemohl pracovat pro zpravodajskou službu? Ti lidé mají často lepší předpoklady než stovky zdravých. Jejich život poznamenala nějaká závažná překážka, nějaká jednoznačná nevýhoda a oni se s ní dokázali poprat, nikdy to nevzdali, bojovali a dosáhli řady velkých úspěchů. Jsou to lidé, kteří sportují, cestují, studují a často mají mimořádné schopnosti. Tím chci říci, že už jejich život je vybavil morálním kreditem, kterým se může pochlubit málokdo. Jsou to lidé vnitřně velice silní a s obrovskou motivací. Takoví lidé do elitního týmu BIS nepochybně patří.

Upřímně – špiona na invalidním vozíku jsem viděl v komedii s Rowanem Atkinsonem. Ale v reálném světě? Pokud to není tajemství, jaké pozice nebo jaký druh práce v BIS přichází pro lidi se zdravotním postižením v úvahu?

Tak v první řadě u BIS žádní špioni nepracují. To je termín používaný spíše ve vztahu k zahraničním rozvědkám. U nás máme důstojníky zpravodajské služby, kteří proti špionům bojují. Zároveň u nás pracují i civilní zaměstnanci. Lidé s handicapem pochopitelně nemohou být někde v terénu, ale uplatní se jako analytici, právníci, ICT experti a řada možností je v zabezpečovacích a administrativních složkách.

Vozíčkáři často hledají práci, kterou by mohli dělat z domova u počítače. Předpokládám, že takhle to ale u BIS nefunguje…

Musíme si uvědomit, že mluvíme o tajné službě, která pracuje s citlivými, neveřejnými informacemi a je pro ni pochopitelně mnohem složitější je chránit v jiných než vlastních prostorech. Ale předpokládám, že pro řadu vozíčkářů je práce z domova řešením problémů s různými bariérami. S tím u nás těžkosti nejsou. Lidé u nás mají možnost parkování i bezbariérového přístupu na pracoviště. A věřím, že většina z nás dá přednost práci v kolektivu, než trávit hodiny a dny o samotě.

Ty, kdo pracují u bezpečnostních složek, určitě nelze považovat za běžné zaměstnance. Většinu lidí totiž zřejmě nikdy nenapadlo, že by v kontrarozvědce mohli udělat kariéru. Proč by o tom měli přemýšlet lidé s handicapem?

Zdravotně handicapovaný přeci není méněcenným člověkem. Má zdravotní limity, ale služba potřebuje kvalitní lidi, kteří umějí používat hlavně hlavu. Bezpečnostní informační služba má informace už ve svém názvu. To je středobod veškerého našeho snažení a konání. Proč by třeba někdo na vozíčku nemohl být třeba skvělý analytik nebo právník? Chci tím říci, že je to stejný předsudek jako, že žena nemůže být dobrý ICT expert.

Jaká by měla být motivace lidí se zdravotním postižením, kteří by o práci u BIS stáli?

A jsme zase u toho. Proč by měli mít jinou motivaci než kdokoliv jiný? Chtějí přeci také dělat zajímavou práci, pracovat pro velmi prestižního zaměstnavatele, podílet se na větší bezpečnosti občanů této země, být úspěšný a společnosti prospěšný. V té motivaci opravdu není rozdíl.

Pokud by se tedy rozhodli zkusit nabídnout své služby tajné službě, co by je čekalo? Kam nebo na koho by se měli obrátit, aby zjistili, co je čeká jako uchazeče o zaměstnání v BIS?

Nebudu předstírat, že nastoupit do tak prestižní instituce je úplně snadné. Chceme z trhu ty nejlepší z nejlepších a tomu je podřízen způsob, jak lidi vybíráme. Součástí procesu přijetí je mimo jiné bezpečnostní prověrka, psychologické testy a řada dalších procedur, které dají zpravodajské službě komplexní obraz uchazeče. Proces přijetí je tedy velmi náročný a velký počet uchazečů svoji snahu vzdá už v jeho průběhu. Pokud ovšem uspějete, máte před sebou rozhodně výjimečnou cestu.

A ještě jinak. Kdo by měl případné úvahy o práci u vás hned pustit z hlavy? Jak byste charakterizoval lidi, o které určitě nestojíte?

Člověk pracující pro zpravodajskou službu by určitě měl být emočně stabilní a mít nějaký soubor pozitivních charakterových vlastností. Tedy nestojíme o lidi impulzivní, cholerické, konfliktní, asociální, neloajální a neschopné čelit vyšší psychické zátěži. Ještě je k tomu třeba dodat, že tato práce není pro nikoho, kdo nemá rád tuhle zemi.

Na závěr jedna osobní otázka: Lidé si rádi povídají o své práci, ať už doma nebo s přáteli a známými. Rádi se pochlubí s úspěchy anebo si zanadávají na poměry v práci či na svého šéfa. Jak to máte vy?

To je jedno z velkých specifik našeho řemesla. Pominu-li extrémní situace, kdy naši důstojníci pracují pod takzvaným krytím, tedy pod nějakou smyšlenou identitou a životní legendou, tak i u ostatních složek není zvykem o práci a lidech v ní vyprávět mimo službu. My uvnitř si na to většinou zvykneme jako na součást práce, ale složitější to má naše okolí včetně nejužší rodiny. Je náročné si zvyknout na to, že na manželčinu otázku „Jak bylo v práci?“ se jim dostane lakonické odpovědi „Jo bylo fajn, díky za optání“. Není to samoúčelné. Chráníme tím službu a její informace a zároveň i své blízké, aby nemohli být vystaveni nechtěnému zájmu třetích stran.

Pavel Lukeš