Legenda české i světové cyklistiky tělesně handicapovaných a člen Síně slávy Českého paralympijského výboru Josef Lachman byl historicky prvním paralympijským medailistou, kterému se podařilo pro české (tehdy ještě československé) národní barvy vybojovat cenný kov v některé z cyklistických kategorií v rámci LPH. Celoživotní příkladný sportovec a velký učitel Jiřího Ježka se narodil v roce 1954.
Seriál: Z české paralympijské historie – 3. díl – Cyklista Josef Lachman
Letní paralympijské hry v roce 1988 – oficiálně VIII. letní paralympijské hry – se konaly v jihokorejském Soulu a poprvé šlo o hry pro zdravotně postižené, pro které byla použita totožná zařízení, na kterých se konaly olympijské soutěže. Slavnostní zahájení proběhlo 15. října 1988 a návštěvníkům slavnostního ceremoniálu se naskytla zvláštní podívaná. S československou vlajkou hrdě pochodoval osamocený reprezentant svého národa. Cyklista Josef Lachman byl jediným českým handicapovaným sportovcem, kterému tehdejší režim dovolil na paralympiádu vycestovat.
„Po Evropě jsem vyhrával, co se dalo a pak jsem na svazu oznámil, že mám natrénováno, a že bych zájem měl o účast na letních paralympijských hrách. Bylo mi však řečeno, že Soul je daleko a nemáme další špičkové sportovce, a tak se nikam nepojede,“ zavzpomínal před třemi lety Josef Lachman v článku pro časopis Můžeš.
„Novinář Jiří Stýblo nakonec popíchl ty nahoře svým polemickým článkem v Rudém právu. Pamatuji si část článku, ve kterém psal: ‚Ryzí amatér s obrovskou vůlí a jasným cílem – dokázat svými výkony, že jeho účast na olympiádě invalidů by byla důstojnou reprezentací československého sportu.‘ No, nakonec jsem do Koreje skutečně odjel.“
V Soulu z toho nakonec byla stříbrná medaile v závodě na 60 km. Obrovský úspěch, ke kterému poté vzhlížela celá řada handicapovaných cyklistů následující generace. Jedním z nich byl i Jiří Ježek – dodnes nejúspěšnější cyklista paralympijské historie, který své sportovní začátky dává do přímé souvislosti právě se jménem Josefa Lachmana: „Po mém úrazu, když jsem ve škole děsně zlobil, mi jednou táta přinesl výstřižek z novin, kde se psalo o cyklistovi Josefu Lachmanovi. Byl na tom s nohou stejně jako já a vybojoval stříbro na paralympijských hrách v Soulu 1988. Táta mi tehdy řekl, že tohle je borec, zatímco já jen zlobím.“
K osobnímu setkání dvou významných person světové para cyklistiky (jedné zkušené a jedné teprve budoucí) došlo o několik let později přes bývalou přítelkyni Jiřího Ježka. „Lachman mi ukázal, jak je cyklistika krásná a že i sport handicapovaných má v cizině velkou úroveň a dá se to v něm daleko dotáhnout. Byl to sebevědomý, zcestovalý chlap, učaroval mně. A viděl ve mně talent. Postavil mi kolo a hned toho roku jsem byl druhý na závodě Nerudovkou na Hrad,“ popsal Ježek v jednom z dřívějších rozhovorů pro iDnes.cz. Se svým mentorem je stále v kontaktu.
Josef Lachman zažil svůj osudový úraz během vojenské služby, poté závodil a trénoval v pražském Sportovním klubu Slavia Praha. Nikdy ho však nelákalo působení v některé z funkcionářských pozic. Sportu jako takovému se však věnoval po celý život a ani v pokročilém věku tomu není jinak. Kromě pravidelného ježdění na kole se trochu věnuje také tenisu či stolnímu tenisu – jeho několikanásobné účasti na tradičním Vánočním turnaji ve stolním tenisu o putovní vázu obce Čížová na Písecku tomu budiž důkazem.
V jihočeském kraji na své chatě tráví Josef Lachman současnou situaci v souvislosti s nouzovým stavem v České republice. „Kolem Písku je přece jenom o něco klidněji než doma na Spořilově,“ vysvětluje legenda české cyklistiky handicapovaných. Celoživotní sportovec i nadále jezdí na kole po silnici nebo v lese a lituje, že není možné vyrazit na cyklovýlet po skupinkách. Stále však zůstává optimistou: „Hlavně nevěšte hlavu, a to ani když je nejhůře. Chce to věřit, že se vše může obrátit k lepšímu.“
Text: Martin Steinbach
Zdroj: Můžeš, iDnes, Naše Praha 10 a Písecký Deník
Josef Lachman 
