Závěrečné stoupání pohřbilo české naděje na cyklistické vítězství

11. 09. 2009

Silniční závod jednotlivců v délce 93,12 kilometru byl z českého pohledu nejvýznamnější disciplínou, která byla na Tchaj-wanu k vidění ve čtvrtek 10. září v rámci 21. letní deaflympiády. A nechybělo mnoho, aby zatím chudičká sbírka jediné stříbrné medaile, shodou okolností rovněž cyklistické, měla přírůstek. Ještě 350 metrů před cílem se zdálo, že bude zlatý. Jenže poté nevyšel ani náhradní útok na stupínek bronzový. Smutnými hrdiny svižného závodu kolem městečka Jinshan byli naši reprezentanti Jan Čapek a Josef Merunka. Spolu s nimi se do první desítky vešel i Pavel Pastrnek.

Na 43 sluchově handicapovaných závodníků čekalo na pobřeží Tichého oceánu nejnevlídnější počasí od chvíle, co na Tchaj-wan přicestovali. Od rána bylo pod mrakem, pouze světle šedivá oblaka se střídala s tmavšími, a z těch co chvíli poprchávalo. Profil trati byl víc rovinatý, větší stoupání čekalo na jezdce jen zhruba v polovině vyměřené trasy, a menší, ovšem klíčové, i těsně před kratičkým sjezdem do cíle. A právě tady příznačně odumřely naše naděje na vítězství. Proč příznačně? Protože v těchto místech vedla silnice kolem zvláštních, až přehnaně vybarvených a nazdobených staveb. Jakýchsi domečků nebo altánků – jednalo se však o hrobky, čili klasický místní hřbitov!

Když se po dvou a čtvrt hodinách jízdy tchaj-wanskými silnicemi objevila ve zmiňovaném stoupání první silueta na kole, české srdce zaplesalo – byl to Josef Merunka! Jenže okamžitě se ze zákrytu vyřítilo i hejno mnohem dravějších soupeřů. A jak ztrácel tempo, museli ho ti, co se ke spurtu odhodlali o něco později, objíždět. A právě malý kousek „přímé cesty“ scházel v bitvě o bronz kamarádovi z reprezentačního týmu, Janu Čapkovi. „Byl to rychlý závod. Často se nastupovalo k trhákům, takže místy jsme jeli až 60 kilometrovou rychlostí. Celý balík rozdělilo jen první stoupání, kdy se utvořila hlavní, asi dvacetičlenná skupina. Zároveň začalo pršet a při sjezdu do údolí to bylo nebezpečné. Třeba já osobně měl obavy z takových koulí, vlastně světýlek, zabudovaných do asfaltu u přechodů pro chodce, které v noci svítí. Na nich se dalo snadno uklouznout. Díky opatrnější jízdě se to zase spojilo dohromady, a už zásadně nerozdělilo. Když pak nastoupil Pepa Merunka, doufal jsem, že získá zlato. Jenže ve stoupání do cíle, které mělo nějakých deset dvanáct procent, jsme ho dojeli. Trošku jsem v ten moment zaspal – i někteří další začali odpadávat, já je musel objíždět. První trojka mi utekla zhruba o pět metrů. Spurtoval jsem ze všech sil, bohužel, na bronz scházel zhruba metr. Smůla. Doufám, že při závěrečném kritériu, co je na programu v sobotu před polednem, už nám to zase vyjde,“ popsal průběh i závěr závodu nejlepší z našich cyklistů, celkově čtvrtý Jan Čapek.

A pocity Josefa Merunky? „Asi dva kilometry před cílem jsem nasadil k úniku. Možná 15 sekundový náskok jsem chtěl udržet stůj co stůj, jenže jak jsem přijel ke stoupání, začal sem vnímat, že mám strašně unavené nohy. Asi to bylo tím, že i časovku jsem bral na doraz. Nohy mi ztvrdly. V ten moment jsem ztratil hlavu a nevěděl, jak kopec vyjedu. Díky tomu jsem ho absolvoval po technické stránce moc špatně, pronásledovatelé mě dorazili, sedm z nich předjelo, a tak jsem až osmý…“

S velkým zpožděním se objevil na cílové rovince poslední z našich, František Kocourek. Jeho trápení začalo už kolem 40 kilometru – podle vlastních slov mu „nejely nohy“. Ostuda to ale nebyla. Vždyť silniční závod předčasně vzdalo kompletní kvarteto cyklistů USA!

A ještě z jiného soudku. Podruhé se na letní deaflympiádě představil v akci mladý střelec, Marek Bartošek. Ani napodruhé nezklamal. V disciplíně, která v sobě kombinuje všechny tři základní polohy, střelbu ve stoje, v kleče i vleže – třikrát 40 ran z pušky ze vzdálenosti 50 metrů – obsadil páté místo. A to jak v dopolední kvalifikaci o třinácti účastnících, tak v osmičlenném finále. I když právě tam mu odešla muška a měl nejnižší nástřel ze všech osmi aspirantů na medailová umístění.