Vancouver 2010: Rozlučkové skóre z Whistleru – 1:2

21. 03. 2010

Stanislav Loska dotáhl ve Whistleru do zdárného konce něco, s čím původně jistě nepočítal – 100% účast ve všech disciplínách, podtrženou velmi solidními výsledky. „I když už mne zase bolí záda, docela jsem se rozjezdil, přivyknul podmínkám. Chtěl jsem být alespoň jednou mezi nejlepší patnáctkou, povedlo se to čtyřikrát. Takže jsem spokojen. A
kdo ví, jak by to dopadlo, pokud bych měl čas pravidelně a víc trénovat,“ zamyslel se jednačtyřicetiletý Loska, který je plnohodnotně zaměstnán jako technolog hutního zdvihu.

V super kombinaci sedících mužů se z našich představil v akci pouze Oldřich Jelínek, a to ještě z pozice náhradníka. Počet startujících byl u všech kategorií omezen, na což doplatil Radim Kozlovský. Jenže ani Jelínek si premiéry nové paralympijské soutěže moc neužil. V úseku, jenž při dopoledním Super-Gpředcházel poslednímu terénnímu zlomu před sešupem do cíle, se v odkloněném místě neudržel na svahu, a proletěl skrz branku mimo trať. „Trochu jsem si narazil rameno,“ postěžoval si Jelínek a podrobněji objasnil příčiny pádu. „Dnes to byl ve Whistleru samý led. Už nad tím nešťastným místem jsem měl problémy. Pak jsem přejel na ledovou plotnu a při změně směru podklouzl. Kolikrát už jsem se zamýšlel nad tím, jestli by postižení neměli jezdit na úplně jiných kopcích, než tzv. zdraví. Tady mezi paralympioniky to opravdu umí – a pošle naplno dolů – jen hrstka nejlepších. Tři čtyři lidé, ale ostatní mají potíže. A že je měli na této sjezdovce i lyžaři během olympiády, to jistě o něčem vypovídá,“ zamyslel se Loskův vrstevník, rovněž jednačtyřicetiletý Jelínek, a vzápětí vyhodnotil svoji paralympijskou premiéru. „Přál jsem si umístit se do dvacítky. A v duchu spekuloval, že super, byť málo pravděpodobná, by byla elitní patnáctka. Jenže k tomu by mi museli dopomoci soupeři tím, že by hodně kazili nebo odpadli.

Nepodařilo se, ale nejsem zklamaný. Myslím, že 23. místo ze slalomu a 26. ze Super-G nejsou při dané konkurenci tak špatné výsledky. Snažím se na sobě pracovat. Trénuji čím dál víc, přesto mám takový divný pocit, že soupeři se mi přes všechnu snahu neustále vzdalují, byť já sám s novými zkušenostmi výkonnostně rostu. Každopádně, z Vancouveru si odvezu domů spoustu zážitků, zejména vědomí, že jsme tady byli skvělá parta. A celá paralympiáda je hezký podnik. Líbilo se mi na ní a třeba jsem ji nezažil naposled…“

Soutěž na monoski dokončilo z 21 mužů pouhých dvanáct. „Jak už jsem říkal. Byl to pro nás brutální kopec. Ti, co nemají ruku, ale obě nohy, nebo aspoň jednu, lépe vnímají na svahu všechny ty nerovnosti, reagují na ně. Lépe přenáší váhu než my, na monoski, pouze přes tlumič, spojující sedačku s lyží. Nás to pak v zatáčkách snáší podstatně níž, a někdy už je příliš pozdě na cokoliv,“ prohlásil Jelínek v reakci na to, kolik závodníků, zejména s monoski, si ve Whistler Creekside vysloužilo zděšenou reakci diváků na nehezky vypadající pád. V super kombinaci v tomto ohledu jasně vyhrál Američan Devlin-Young. Poslední branku před cílem najel tak špatně, že ji „napálil“, tyčemi byl vymrštěn do vzduchu, tam udělal salto, a po několika metrech letu nad zemí tvrdě dopadl do zmrzlého sněhu.

„Pořadatelé trať neustále preparovali, aby zmrznul podklad a neodtával. Měli na to zajímavý systém. Vždy navečer prošli sjezdovku s takovým širokým pásem, navrtali ji a přes hadice napustili vodou. Na pohled to bylo moc zajímavé, nic podobného jsem ještě neviděla,“ prohlásila vždy usměvavá a dobře naladěná Michaela Hubačová, trasérka Anny Kulíškové. Jenže i na bronzové medailistky z „klasického“ Super-G čekalo při rozlučce s Whistlerem hořké zklamání. Na stejném místě a ve stejné brance jako Oldřich Jelínek, totiž podklouzla a upadla i Anička! „A to jsme jeli na pohodu s vědomím, že ve slalomu stejně nemáme šanci. Chtěli jsme si jízdu hlavně užít. Jenže celé to bylo zmrzlé a hrbolaté. A nerovnost, na kterou najedete? Nekompromisně vás rozhodí, tím víc, čím méně s ní počítáte. Jedna taková boule byla i před brankou, kde jsem pak špatně přenesla váhu na horní lyži a upadla,“ svěřila se Kulíšková. Časté pády ji mrzí, ale dobře ví, že s nimi nic nenadělá. „Na tom se zapracovat nedá. Všechno to souvisí s mojí vadou zraku. Stane se, že Míšu ztratím z dohledu, nebo nevidím bránu, a pak o ni zavadím. Bohužel. Také záleží na štěstí, na psychice. Přesto jsem spokojená. Opravdu. Přála jsem si minimálně jednu medaili, a tu mám! Pokud mne ale něco mrzí, tak sjezd,“ řekla studentka žurnalistiky ke své zvláštní bilanci z kanadské paralympiády. Ve Whistler Creekside obsadila jedno třetí a jedno desáté místo, dvakrát závod nedokončila a jednou byla diskvalifikována. „Takže jsem ráda i za to, že jsem pády přežila ve zdraví. Teď mne sice nic nebolí, ale je pravda, že až večer na pokoji v paralympijské vesnici Míša zjistí, kolik budu mít po těle modřin,“ zažertovala naše jediná medailistka z
Vancouveru.

S trasérkou Míšou Hubačovou se shodly, že nejpikantnějším zážitkem pro ně zůstane komplikovaně odkládaný sjezd. „To si nikdo nepředstaví, jak nepříjemné a únavné bylo čekat nahoře na kopci tři a půl hodiny! A zbytečně. Pořád nám soutěž po půlhodinách odkládali, asi kvůli lidem, co se přišli podívat, kdo ví. Být to v rámci Světového poháru, prostě by se sjezd zrušil, raz dva, bez náhrady, ale tady to nešlo. Jenže my už byly připravené, vnitřně nastavené. A nic. A další paradox. K dispozici měly být tři
oficiální tréninky, jenže se uskutečnil pouze první. A pak padla mlha. Tréninky zrušili, závod odložili, a na dodatečný trénink nebyl prostor ani čas. Takže do odloženého závodu jsme nastoupily se zkušenostmi jediné tréninkové jízdy, která proběhla o týden dříve! Jinak se nám ale v Kanadě líbilo. Největší zážitek? Určitě návštěva sledge hokeje a procházka po Vancouveru.“

V neděli už měli všichni čeští paralympionici volno, připravovali se na slavnostní zakončení. To však bylo podstatně decentnější než zahájení o devět dnů dříve. Nekonalo se v gigantickém BC Place ve Vancouveru, kam se vejde přes 60 tisíc diváků, ale ve druhém středisku her – ve Whistleru. Nepříliš širokými uličkami horského střediska procházeli sportovci s diváky špalírem na provizorní „stadion“ s tribunami, určenými pro omezený počet hostů. A protože po celý den, jen s malými přestávkami, pršelo, skoro všichni byli oděni do pláštěnek. Včetně výpravy České republiky, která se ziskem jedné bronzové medaile podělila v hodnocení národů o 20. místo s Polskem.

Krátce po 20 hodině místního času byly jubilejní desáté zimní paralympijské hry ve Vancouveru označeny za ukončené. Také o 120 kilometrů jižněji, ve Vancouveru, uhasl u Mezinárodního vysílacího centra IBC paralympijský oheň, a o kus dál na vodě, definitivně zhasl obří světelný znak IPC, Mezinárodního paralympijského výboru, umístěný na zakotvené nákladní lodi. Handicapovaní sportovci, soutěžící v alpském a severském lyžování, biatlonu, sledge hokeji či curlingu, si příští dostaveníčko dají za čtyři roky, tentokrát v ruském Soči. Od 7. do 16. března 2014.