Veronice Grygarové, rodačce ze Vsetína, bude letos v dubnu dvacet let. Poprvé se na zimních hrách neslyšících představila v americkém Utahu před čtyřmi lety. Po boku žijící legendy a sběratelky nejcennějších medailí Petry Kurkové, i její předpokládané nástupkyně, Terezy Kmochové. A nejlepšího výsledku ze tří startů dosáhla v Super G – skončila pátá. „Mým snem je ale v budoucnu, v některém ze závodů zimní deaflympiády, získat zlatou medaili,“ svěřila se tehdy po návratu z USA členka oddílu Skivelo Olomouc. Lyžování „upsala“ duši zhruba ve čtyřech letech a už osm sezon se mu věnuje závodně. Ani přes léto, kdy není šance vyrazit na svahy pokryté sněhem, nezůstává v klidu, holduje atletice nebo jezdí na kole. Krátce před avizovaným začátkem deaflympiády na Slovensku se Veronika Grygarová vyjádřila k aktuálně ožehavým otázkám…
Co zásadního se za čtyři roky změnilo ve Vašem sportovním či osobním životě?
VG: Velkou změnou pro mne bylo ukončení základní a nástup na střední školu. Nyní jsem již ve čtvrtém ročníku a pomalu se připravuji na maturitu. Můj sportovní život byl ovlivněn deaflympiádou v Salt Lake City, od níž jsem se ještě intenzivněji začala věnovat lyžování. Výrazně jsem zlepšila letní přípravu, postupně zdokonaluji i lyžařský styl.
Jak probíhalo soustředění na blížící se vrcholnou akci?
VG: Každý rok se snažím připravit na sezonu poctivě a nebylo tomu jinak ani s přípravou na Tatry. Všechno probíhalo podle plánu a bez větších problémů, jak zdravotních tak technických.
S jakým cílem na Slovensko odjíždíte?
VG: Mým snem je získat medaili! Ale s výsledkem do pátého místa budu také spokojena. Zklamáním by bylo umístění horší jak do desáté pozice.
Máte představu, jak těžká bude konkurence?
VG: Bohužel, od poslední deaflympiády se neuskutečnily žádné společné závody, proto je dost těžké srovnávat sílu a šance zástupkyň z jednotlivých kontinentů. V Evropě šla ale výkonnost lyžování určitě nahoru. I já jsem se musela zlepšit, abych se mohla umístit na předních místech. Získat medaili a navíc tu „olympijskou“ je vždy hodně těžké.
Přípravu samotných her provázely obrovské organizační problémy a nejistota. Do poslední chvíle. Co by to pro Vás znamenalo, kdyby se na Slovensku skutečně nezávodilo?
VG: Je pravda, že jsem četla spoustu zpráv, sledovala situaci na internetu a mluvila o všech vzniklých komplikacích s kamarády a byla trochu nervózní, ale nakonec jsem si řekla, že s tím stejně nic neudělám a soustředila se na trénink. Bylo by mi líto, kdyby olympiáda pro neslyšící nebyla, protože příprava je náročná a já se snažila udělat maximum, abych se dostala do nejlepší formy.
V čem by deaflympiáda u našich nejbližších sousedů byla jiná, než ve vzdálenější zemi nebo na jiném kontinentu?
VG: Pokud jde o lyžování, je vcelku jedno, kde závody probíhají. I když se pojedou na kopcích, které znám, je to vždy z mnoha důvodů jiné. Ale díky malé vzdálenosti se mnou může být celá rodina, což by ve vzdálenější destinaci, jakou byly posledně Spojené státy americké, a jak má být za další čtyři roky Kanada, nešlo. Navíc moji blízcí mají bydlet jen kousek od nás, tak se těším, že se uvidíme. Hlavně táta je pro mne důležitý, neboť mne trénuje, připravuje mi lyže a v celé přípravě mi moc pomáhal.
Nemrzí Vás, že na Slovensko neodcestuje Vaše „spolubydlící“ ze Salt Lake City a kamarádka, se kterou jste po večerech hrála karty a piškvorky, další z českých sluchově handicapovaných lyžařek, Michaela Mejstříková?
VG: Míša je stále moje dobrá kamarádka! Je mi líto, že měla úraz a nemůže na deaflympiádu. Budu to muset zvládnou sama. Ale jak jsem již řekla, očekávám tam celou rodinu, takže sama nebudu.
David Soeldner, tiskový mluvčí ČPV pro sport
