Nejen nad Ekvádorem se rozzářil „krvavý měsíc“ jako symbolická tečka za čtvrtým pokračováním Světových her sportovců s intelektovým handicapem, v němž čestné boje o vavříny vítězů málem zhatilo fatální selhání pořadatelů. Nakonec to dopadlo dobře. A česká výprava se z Global Games vrací se sbírkou šesti cenných kovů. Dvou stříbrných a čtyř bronzových.

Ačkoliv v největším ekvádorském městě prší v průměru jednou, dvakrát do roka, těch pár kapek, co se spustilo z nebe v sobotu, napršelo pomyslné štěstí našemu plavci Vladimíru Hlaváčovi. Ten si podle tradice nejdříve vylepšil osobní maximum, tentokrát v polohovce na 200 metrů dosažené při mezinárodních závodech ve Španělsku (2:44,44). Podstatnější než holý fakt, že ve výsledkové listině čítající 29 plavců obsadil patnácté místo, byl právě čas – 2:37,76!

A pak přišlo to, v co doufal nejen on. Na trati, na které už vybojoval bronz na MS a stříbro na ME. Na padesátce prsa v konkurenci osmnácti plavců dvakrát opravil osobák (v rozplavbě z 35,02 na 34,60). Odpoledne ve finále pak skoro celou vzdálenost vedl a časem 33,28 dohmátl druhý, 31 setin sekundy za vítězem. Celá plavecká skupina byla štěstím bez sebe. Vláďovo tréninkové úsilí nepřišlo vniveč.

„Nebyl jsem smutný, že jsem si do té chvíle dělal v Ekvádoru jen osobní rekordy. Hřálo mne vědomí, že se pořád zlepšuji. Do finále jsem postoupil s pátým nejlepším časem a trenérka Alexandra Erlebachová mne v polední pauze házela do pohody. Říkala, ať jsem hlavně v klidu, ať mám z té padesátky radost, že je to můj poslední závod, tak ať dám do něj úplně všechno, co ve mně je. A abych se opravdu zklidnil, objednala mi dvě kávy. Na startu jsem si v duchu opakoval, že musím zaplavat co nejlépe, v největší frekvenci, a své soupeře jsem proto nevnímal. V cíli zavládla obrovská úleva. Byl jsem šťastný. Vždyť je to můj největší úspěch v kariéře!“

Adéla Míková si poslední den ve vodě plaveckého klubu Deportivo Diana Quintana připsala osobák na 200 metrů prsa 3:22,81 (ten starý měla bezmála o pět sekund pomalejší, 3:27,31), ale v rozplavbách dohmátla v součtu časů všech zúčastněných žen jako devátá a do finále nepostoupila.

Kousek od limitu i třetí atletické medaile

A jaké bylo rozloučení ryze ženské části české výpravy s atletickým programem, probíhajícím v bezmála tříkilometrové nadmořské výšce, na dohled sopky Chimborazo, daleko předaleko od Guayaquilu? V běhu na 800 metrů naměřili Kateřině Husákové 2:54,42, což znamená, že byla zhruba o dvacet sekund pomalejší, než u ní bývá za ideálních okolností zvykem. Důsledkem bylo sedmé místo mezi finálovou jedenáctkou. A důvod? Oslabení organismu z předchozí hromadné virózy, která řádila v Guarandě na hotelu, a přidružené bolesti břicha. Škoda, přeškoda.

Ve skoku do dálky zase k další bronzové medaili pro Českou republiku scházelo šest centimetrů a stejně tak vzdálen zůstal paralympijský limit 470 cm. Přesně na jeho hodnotu doletěla šťastnější soupeřka z Japonska. Tereza Titěrová zvládla ve finále 464, což ji odsoudilo na nepopulární čtvrté místo. Druhá Češka Veronika Skuhrovská skončila šestá výkonem 455 centimetrů (i v jejím případě zaúřadoval zdravotní handicap, a sice bolavé koleno) a jen tři centimetry ji dělily od páté pozice. Stvrzení skutečnosti, jak byla soutěž dálkařek vyrovnaná. S výjimkou potvrzující pravidlo – vítězného skoku daleko za pět metrů.

Tenisová doba bronzová vystřídala zlatou

Na tenisových kurtech v Guayaquilu se končilo v sobotu po poledni přímými duely o medailové pozice. Ondřej Sedliský prohrál v bitvě o bronz s Iannottim z Velké Británie první game, byla na něm patrná nervozita, naštěstí ta s každým nezvládnutým odpalem svazovala i mladého rivala. Klíčový okamžik nastal v páté hře. Za stavu 15:40 byl levou rukou hrající Brit míček od snížení nepříznivého stavu na 2:3, pak si ale začal protřepávat levačku, ztratil čtyři výměny v řadě a rázem to bylo 4:1 pro Sedliského. Mladý Brit si vyžádal oddechový čas. Okamžitě k němu vyrazil z empiru hlavní rozhodčí se stopkami, aby odměřil pět minut. Pokud by se do jejich vypršení nevrátil na kurt, zápas by musel být skrečován v jeho neprospěch. K židli, na níž Iannotti relaxoval, obratem přispěchala i jeho maminka, a proměnila se v masérku masírující levé rameno (ačkoliv se předtím držel za loket, takže to vypadalo jako klasická snaha vyvést soupeře z tempa, obrátit nepříznivý vývoj utkání).

Přesně, jak se dalo předpokládat, deset sekund před koncem limitu na ošetření, vrátil se na antuku. Ale přestávka mu nepomohla. Sedliský vyhrál 6:2 a získal v Guayaquilu druhou, tentokrát individuální bronzovou medaili.

O třetí usiloval v deblu s Jakubem Jerhotem, který hned na začátku ztratil výhodu vlastního podání. A nedobře to vypadalo i při servisu Millara, partnera výše zmíněného Iannottiho pro čtyřhru. Britové vedli 40:0. Naši kluci ale pětkrát po sobě získali fifteen. Pak Sedliský podržel podání, místo 0:2 to bylo 2:1, a mohlo být i 3:1. V ten okamžik se ale zápas zlomil na druhou stranu. Ani jeden z českých tenistů neodvedl ideální výkon. A po neúspěšném boji o třetí místo ve čtyřhře (2:6) zavládlo zklamání. Sedliský s Jerhotem neobhájili zlato z Loana.

A protože technická ředitelka turnaje na Global Games odmítla udělit českých mužům a polským tenistkám výjimku a umožnit jim, aby si spolu zahráli v soutěži smíšených párů, místo čtyř zlatých z Itálie v roce 2011 se na ekvádorské půdě sympatický bojovník Ondřej Sedliský musel spokojit jen s bronzy v družstvech a singlu.

Ve finále „útěchy“ v rámci dvouhry mužů se prezentoval Jiří Humhal čistšími údery než tradičně se vztekající, tím pádem nepříliš sympatický Australan Schweitzer, ale porazit ho nedokázal. A to všechno sledoval už jen jako divák poslední z tenisového kvarteta Josef Hus, pro nějž turnaj skončil o den dříve.

„Sám za sebe jsem rád, že máme s Ondrou bronz ze soutěže družstev. Jako jediný jsem se zúčastnil všech čtyř dosavadních Global Games, takže mohu zodpovědně prohlásit, že letos byla konkurence jednoznačně nejtěžší. Zejména Australané se jevili výtečně. Asi trénují každý den, což si u nás doma nemůžeme dovolit, protože chodíme do práce,“ poznamenal smutně Hus.

„Tenisté ostudu neudělali, i když zlaté medailové žně jsou již minulostí. Ondřejovy dva bronzy jsou odměnou za jeho tréninkovou morálku a bojovnost. Z některých výsledků jsme smutní, ale optimismus je nadále na místě,“ doplnil trenér Jiří Jerhot.

Týmový duch na jedničku – a příště do Brisbane!

INAS Global Games v Ekvádoru začaly kvůli organizačním eskapádám, v mnoha nuancích připomínajícím události kolem neuskutečněné zimní deaflympiády na Slovensku v roce 2011, o den později, než bylo plánováno. V pondělí dopoledne v Guarandě. Symbolického ceremoniálu se tím pádem zúčastnili jen atleti. Stejně tak o den dříve proběhlo zakončení her mentálně postižených sportovců. Nejednalo se o žádnou show. Ale o milý dýchánek s malým občerstvením na předměstí Guayaquilu, u řeky Guayas, v tréninkovém centru čtvrti Durán, spadajícím pod ekvádorské Ministerstvo sportu, jemuž se do řešení problémů nechtělo příliš zasahovat. Tak nějak v duchu hodně zvláštních jihoamerických reálií a mentality.

Sportovci si rozebrali trička, pojedli párky a karbanátky v housce, ochutnali cukrovou vatu a někteří se nechali strhnout i k tanci, nejdříve latinsko-americkému, později disko, k němuž je inspirovaly a vyzvaly čtyři páry profesionálních tanečníků a tanečnic. Součástí neformální rozlučky byla prezentace příštích Global Games, přidělených na rok 2019 do australského Brisbane. Už z propagačního filmu bylo znát, že u protinožců se nedostatků jako v zemi, v níž se lze kochat sopkami, pralesem, či faunou a florou souostroví Galapágy, která je ale z hlediska organizace tak významných podniků nezkušená a nevyzpytatelná, obávat nemusí. Přímo naopak!

A jak zrekapituloval hry a předvedené výkony Pavel Svoboda, vedoucí české výpravy? „Letošní Global Games by se daly popsat v několika rovinách. První, a pro tu jsme sem jeli, je hodnocení sportovních výsledků našich reprezentantů. Zde mám trochu ambivalentní pocity. Na jednu stranu jsem s nimi rozhodně spokojen, předčily to, na co jsem reálně pomýšlel. Na druhou stranu jsem ale potajmu doufal, že by to mohlo být ještě lepší, a to už nedopadlo,“ říkal Svoboda.

„Líbilo by se mi lepší barevné složení našich medailí a v cyklistice a tenisu i jejich větší počet. Ovšem objektivně je potřeba si přiznat, že konkurence za poslední léta neuvěřitelně výkonnostně povyskočila, zvláště ve sportovních odvětvích citovaných v předchozí větě,“ upozornil vedoucí výpravy.

„Další rovinou je celkový přístup sportovců a vedení výpravy, týmový duch. Pokud by se i zde mohly rozdávat medaile, tak by to byla zlatá! Díky za to všem zúčastněným. No, a poslední rovinou je organizační úroveň celých Global Games. Na tu ovšem neexistuje žádná klasifikační stupnice, ta by se nikam nevešla. Ještě jsem neviděl tak špatně zorganizovanou, v podstatě vůbec nepřipravenou akci. Je to zázrak, že hry byly nakonec uskutečněny v plném rozsahu.“

David Soeldner, Guayaquil, Ekvádor

Foto: Martin Malý