Letní deaflympiáda v Turecku finišuje a dohráno mají mimo jiné plážoví volejbalisté. Česká výprava měla zastoupení jak v kategoriích mužů, tak žen, a obě dvojice obsadily sedmá místa. Ve výsledkových listinách naopak chybí jména orientační běžkyně Anny Formánkové a desetibojaře Jakuba Noska, kteří ze svých závěrečných vystoupení předčasně odstoupili.

Ivana Votípková s Oldřiškou Žídkovou a Václav Boček s Janem Žídkem obsadili v Samsunu o rok dříve na světovém šampionátu beach volejbalistů třetí a páté místo. Na deaflympiádě ale už ve čtvrtfinále shodně narazili na největší favority turnaje z Ukrajiny.

„Je to neuvěřitelné, ale pokaždé, i na MS nebo ME, vždy narazíme na Ukrajinu, i v základní skupině. Asi je nám souzená. Vždy doufáme a říkáme si, příště už snad ne, a zase ji dostaneme. Poprvé nám ale v cestě nestály holky z Ruska. A tak jsme rády, že to s losem konečně vyšlo aspoň klukům. I ti mívali jak Ukrajinu, tak Rusko, a v silné konkurenci bylo pro ně o hodně těžší dostat se do první osmičky,“ zkonstatovala Žídková, u které bohužel právě v klíčovém utkání play-off zaúřadovala zdravotní indispozice.

„Šance Ukrajinky udolat samozřejmě existovala a ze začátku jsme se krásně držely. Olča už potom ale nemohla, soupeřky cíleně podávaly jen na ni a já nevěděla, jak jí pomoci. Kdyby nebyla nemocná, mohlo to dopadnout jinak,“ věří Votípková. A to nebyla jediná čára přes rozpočet. Druhou nalinkovali pořadatelé upřednostňující samostatně hrané finále klasického šestkového volejbalu v sousední kryté hale, kvůli němuž program plážové varianty o hodně uspíšili a utkání o umístění pod vysokou sítí v horkém písku se začala hrát ihned po čtvrtfinále.

„Nečekaly jsme, že budeme muset nastoupit zase odpoledne proti Rusku, mělo to být až druhý den. Chvíli jsem přemýšlela, že zápas skrečujeme. Ptala jsem se Ivči, co si o tom myslí, protože mi není dobře a bude to odevzdané. Neměla jsem sílu se udržet na nohou, natož běhat a skákat. Ivča s tím souhlasila, ale ještě jsme to probírali s Honzou jako vedoucím volejbalové sekce. Ten váhal, takže jsem řekla: uvidím, jak mi bude. Měly jsme čtyřhodinovou pauzu na odpočinek, během níž jsem se prospala, vzala si prášek a začalo mi být lépe. Honza navrhnul, zkuste první set, a když to nepůjde, skrečujeme to. A jsem ráda, že jsme to i přes porážku opravdu zkusily,“ říká Oldřiška Žídková.

Sedmé místo v konkurenci 17 dvojic z celého světa pak českým ženám zajistilo vítězství nad Běloruskem. První set Žídková s Votípkovou prohrály 19:21, ve druhém dominovaly 21:9 a zvládly i rozhodující tiebreak 15:9. „Sedmé místo je krásné. Tím, že jsme skončily v nejlepší osmičce, jsme se automaticky kvalifikovaly na další deaflympiádu. Sice jsem původně věřila, že bychom mohly skončit na turnaji do třetího místa, ale nevyšlo to kvůli zdravotním důvodům. Nicméně jsme si krásně zahrály a užívaly si příjemné atmosféry,“ svěřila se Ivana Votípková a se spoluhráčkou se navíc shodla, že „sedmička“ je jejich šťastné číslo.

Pokud jde o muže, Jan Žídek s Václavem Bočkem nastoupili rovněž v boji o sedmé a osmé místo proti Bělorusku a zápas vyhráli s přehledem po setech 21:17 a 21:12. Také oni vybojovali přímý postup na další deaflympiádu v konkurenci 22 dvojic, i když je skoro jisté, že sympatický manželský pár Žídkových už na ní s ohledem na věk a zdravotní omezení neuvidíme a jejich dosavadní partneři na písčitém kurtu si budou muset hledat náhradu. „S Běloruskem byl začátek těžký a nervózní, tím, jak moc jsme chtěli napravit včerejší porážku s Německem. Podařilo se. A jak zhodnotit turnaj? Mohlo to být lepší, ale i horší, takže za sebe jsem spokojený,“ prohlásil Jan Žídek.

Dva předčasné konce

Potřetí a naposledy se ve stejný den, kdy se loučili plážoví volejbalisté, měla na deaflympiádě ukázat i orientační běžkyně Anna Formánková. Nejdelší závod ale nedokončila. Sled tragikomických událostí zrekapitulovala vedoucí výpravy Renáta Holcmanová.

„Hned ráno jsme asi hodinu čekali na autobus od pořadatelů, a kdy konečně přijel k našemu hotelu, který leží na opačném konci města, zjistili jsme, že uvnitř sedí spousta lidí s výborným orientačním smyslem – s jednou výjimkou. Řidiče! V kopcích se s námi několikrát ztratil, takže cesta netrvala dalších šedesát minut, ale dvě a půl hodiny, a to jsme ještě jako vedoucí z různých zemí za ním opakovaně chodili s GPS navigací, abychom na místo startu vůbec dorazili. Stejně nás tam nedovezl. Když už jsme se těšili, že se dočkáme, vyhodil nás z autobusu se slovy, že poslední kopec nevyjede, a ať jdeme pěšky! Takže do obrovského krpálu v délce přes půldruhého kilometru jsme museli po svých. Začátek nejdelšího orientačního závodu kvůli nám odložili jen o půl hodiny, na aklimatizaci nebyl čas, Anička se stihla tak akorát převléknout a už musela na trať. Původně měla měřit kolem sedmi kilometrů, ve skutečnosti a v ideálním případě, bez bloudění, dvakrát tolik! Navíc vedla pořád nahoru dolů, těžkým horským terénem (ačkoliv by se mělo primárně běžet po vrstevnicích) po rozpálených loukách za čtyřicetistupňového horka. Občerstvovací stanice připravili pořadatelé tři. V samotném závodě však platilo, že je zakázáno běžet s lahví vody. Anička statečně uběhla asi šest kilometrů, na přímém slunci ji pak dohnala fyzická únava, navíc nechtěně vyprázdnila obsah žaludku. Závod musela vzdát a po odborném ošetření a injekci na doplnění vitamínů okamžitě usnula…“

Stejně tak, ovšem z jiných důvodů a jiným způsobem, předčasně ukončil atletický desetiboj, v němž měl ambice a předpoklady usilovat o jednu z medailí, Jakub Nosek. V obavách z přetržení bolavé achilovky, kterou by pak musel léčit půl roku a kterou bude nutně potřebovat i v přípravě na zimní olympiádu (kam by mohl cestovat jako brzdař českého dvojbobu), však z bloku na startu úvodní disciplíny, běhu na 100 metrů, vyrazil jen symbolicky a celou rovinku absolvoval opatrnou chůzí, aby si v cíli potřásl rukou se soupeři a z desetiboje oficiálně odstoupil.

David Soeldner, Samsun