Sporty, které vyzkoušela, byste na prstech jedné ruky nespočítali. Vlastně by vám na to tak tak stačily ruce obě. Srdce deaflympijské šampionky Lenky Matouškové si ale nakonec získala královna všech – atletika. V ní je absolutní světovou špičkou. A nejvíc ji potěšíte, když ji přirovnáte k Barboře Špotákové, byť házejí jiným sportovním náčiním.
Komu vděčíte za to, že jste se začala věnovat právě atletice?
„Především své hyperaktivní povaze a rodičům, kteří mě přihlásili k mému prvnímu trenérovi Martinovi Svobodovi do TJ Spartaku Vlašim, kde mi vštípil společně s rodinou Kárnikovou i lásku k atletice.“
Jiné sporty jste nezkoušela, nelákaly vás?
(smích) „Bylo jich tolik, že ani nevím, kde začít. Na základní škole v Postupicích jsem hrála vybíjenou, volejbal, florbal a na střední škole jsem ve florbale pokračovala až k extraligovým soutěžím za neslyšící. Dále jsem hrála futsal, pingpong a později na vysoké jsem vyzkoušela jiu-jitsu s kickboxem pod vedením Sandry Maškové, aktuální mistryně světa. Vlastně nesmím zapomenout na naše zimní večery, kde jsem hrála s Postupáky hokej, to jsem milovala nejvíc. Dospělí chlapi přišli na to, že se s nimi nehodlám párat, tudíž ani oni se mnou, a tak to mám nejraději.“
Když už jsme u atletiky – čím si vás získaly disciplíny v hodu a vrhu?
„Asi díky síle, kterou jsem získala prací na venkově. Už od malička jsem raději pomáhala otci na stavbě, než mamce v kuchyni. (smích) Bavila mě práce na venkově a babiččino věčné chválení mě pohánělo nadělat toho co nejvíc.“
Sledovala jste teď nedávno MS v atletice zdravých? Co říkáte na výkony Báry Špotákové, Jakuba Vadlejcha a Petra Frydrycha?
„Samozřejmě, že sledovala! Báře jsme fandili u TV s mamkou a Frýďovi s Kubíkem pro změnu s tátou. Bára měla štěstí, že jí 66,76m stačilo na vítězství a jsem za to ráda. Je neuvěřitelná. Kubíkovi jsem věřila od začátku. Dokázal, že umí vyhrávat i na velkých závodech jako je Diamantová liga a na MS v Londýně potvrdil, že se umí připravovat nejen fyzicky, ale i mentálně. A Frýďa? Znám ho jen ze soustředění z Afriky, tam měl problémy s ramenem a o to víc mě potěšilo, že se s tím vším dokázal poprat a vybojoval si 3. místo. Pro atleta je to velká srdcovka, mít na stupni vítězů takové zastoupení. Respekt!“
Naopak handicapovaným atletům se na MS příliš nedařilo…
„Sledovala jsem výsledky a myslím si, že všichni sportovci se snažili v dané chvíli udělat maximum. Žádný sportovec nemá rád selhání a zklamání. Na deaflympiádě se také všichni naši sportovci snažili, nechali tam maximum i přes to, že ne všichni brali medaili.“
Zpátky k vám. Jak je to vlastně s vaším handicapem, slyšíte alespoň něco, nebo vůbec nic?
„Narodila jsem se s praktickou hluchotou, tudíž na levém uchu mám ztrátu 99 % a na pravém uchu od 12 let neslyším ani za pomoci sluchadla. Díky sluchadlům, která nosím, dokáži vnímat zvuky, tudíž slyším – jen ve většině případů nevím, co. S kombinací odezírání, což je forma domýšlení, někdy i rozumím. Je to spíš o lidech a zvyku.“
Omezuje vás nějak váš handicap při závodech?
„Sluchové centrum mimo jiné řeší i naši rovnováhu a stabilitu. Ve sportu toto patří k důležitým momentům. Na výsledku se podílí více jak z 30 % právě koordinace pohybů a stabilita. Je to omezení, ale zároveň výzva k tomu, podávat co nejlepší výkon. Já si ze svého handicapu udělala přednost a to mi dává energii a radost v překonávání překážek.“
Sportu se nemůžete věnovat na úplně profesionální úrovni, musíte chodit i do práce, jak tedy vlastně vypadá taková příprava na sezonu a samotná sezona?
„Ano, chodím prezenčně na ČZU a zároveň si vydělávám po brigádách. Všechno na minutu nalajnované. Kolikrát dlouho dopředu, abych stíhala školu, našetřit a celkovou přípravu na závody, což se ne vždycky daří. Ve škole se snažím zkoušky mít buď hotové během týdne, dvou, nebo si to rozvrhnout tak, aby to dlouho nenarušovalo přípravu a brigády všude mezi školou a tréninky.“
Máte vůbec nějaký volný čas? A pokud ano, jak ho trávíte?
„Volného času příliš mnoho nemám. Ráda ho trávím doma na naší malé farmě, kde je pořád dost práce.“
V České republice se o sportu handicapovaných moc neví a nemluví, jak těžko se vám shánějí sponzoři?
„Dobrá otázka. Opravdu velmi těžko. Zaslala jsem bezpočet žádostí, bez pozitivní odezvy.“
Není to teď se sháněním sponzorů jednodušší, když jste vyhrála deaflympiádu, a navíc v novém deaflympijském rekordu?
„Domnívala jsem se, že to jednoduší bude, bohužel není. Je vidět, že firmám záleží na sledovanosti a publicitě sportu víc než na výsledcích sportovce.“
Vraťme se ještě k tomu zlatému závodu v Samsunu. Měla jste před sebou poslední pokus a vědomí, že pokud chcete vyhrát, musíte přehodit svoji soupeřku z Litvy, která vám sebrala průběžné vedení. Co se vám honilo v tu chvíli hlavou?
„Hod své soupeřky jsem viděla a věděla jsem, že se nesmím nechat rozhodit. Při zhlédnutí pokusu, kterým mě přehodila, jsem do toho šla s vědomím, že do toho musím dát všechno. Při samotném hodu jsem se cítila být tady a teď, je to tzv. stav flow, kdy nemáte ponětí o čase ani prostoru a děláte to, co vás baví. Je to super pocit.“
A ten samotný pokus? Věřila jste, že to bude daleko? Disk škrtnul při letu o síť…
„Při pohledu na rozhoupanou síť jsem už v tak daleký hod nevěřila, pak při pohledu do pole jsem cítila naději, která při zobrazení deaflympijského rekordu propukla v ohromnou radost.“
Dokážete teď s odstupem popsat ty bezprostřední emoce těsně poté, co jste na výsledkové tabuli uviděla číslo 47.95m?
„V tom číslo bylo zaškatulkováno mnoho událostí, lidí a situací. Nejen, že to byl deaflympijský rekord, ale i naplnění snu, na kterém se podílelo mnoho lidí a kterému předcházela dlouholetá tvrdá příprava.“
Jaké bylo čekání na váš závod? Nastoupila jste k němu až poslední soutěžní den… to muselo být o nervy!
„To je jedna část pohledu. Čas jsem využila k aklimatizaci a ladění formy. Během pobytu se mezi sportovci vyskytla virová nákaza, to mě trochu rozhodilo. O to víc jsem ráda, že jsem se tomu vyhnula a udržela si kondici. Přítomnost Renaty Holcmanové, Lukáše Hoška, který o mě celý pobyt pečoval, a kolegy Jakuba Noska mi prospěla, za což jim děkuji.“
Úspěch na deaflympiádě je pro vás asi největší v kariéře, ale máte i mnohé další. Vyjmenujte ty, kterých si ceníte nejvíc.
„Dodnes mě hřeje rok 2015, kdy jsem mezi slyšícími sportovci vybojovala v hodu diskem titul mistryně ČR na MČR v Hodoníně do 22 let a ME neslyšících v Polsku, kde jsem ke stříbrné medaili v hodu diskem přidala i bronzovou ve vrhu koulí. Potěšilo i druhé místo na MS z minulého roku, ale tam jsem byla už příliš vyčerpaná ze státnic a tolik si to neužila.“
Změnil se teď nějak váš život?
„Můj život se nijak nemění. To by se stalo jen v případě, že by se našel velký sponzor. To bych přestoupila na dálkové studium a dvoufázovou každodenní přípravu.“
Máte nějaký svůj sen, který byste si chtěla splnit?
„Mým snem je uspět i na poli slyšících. O svých velkých ambicích se mi ještě veřejně mluvit nechce.“
A sportovní vzor?
„Každý mi je vzorem. Někdo mě učím kým/jaká být chci a někdo naopak kým/jaká být nechci.“
Závodíte i se slyšícími sportovci. Jaké máte výsledky kromě těch, které jste už jmenovala?
„O závodech neslyšících jsem se dozvěděla až v 16 letech. Za neslyšící závodím jen jednou do roka a to na ME, MS nebo LDH. Jinak celou sezónu závodím víkend co víkend za slyšící už od 8 let. Nyní závodím za PSK Olymp Praha, kde je právě zaměstnaný můj trenér Josef Šilhavý. Tímto svému klubu a především trenérovi moc děkuji.“
Co by podle vás pomohlo většímu zájmu o sport handicapovaných u nás?
„Jednoznačně by to byla informovanost veřejnosti v médiích. Naše společnost má bohužel zkreslené představy o handicapovaných sportovcích. Myslím, že to začíná na školách, kde se ukazují jen ti nejlepší. Pokud bychom začali ukazovat okolí i drobné dílčí úspěchy, změnily by se u mnoha lidí jejich hodnoty. V konečném důsledku by byla výkonnější a spokojenější celá společnost. Myslím, že je mnoho příkladů, kdy právě lidé s handicapem dokázali to, co nezvládla řada zdravých…“
Jaký je váš názor na dopingové hříšníky? Narážím třeba na to, že Justin Gatlin porazil na MS Usaina Bolta na stovce a vysloužil si od diváků místo potlesku bučení…
„Doping je téma velmi široce diskutované a posuzované. Stejně rozsáhlé, jako mluvit o politice. Ale za mě – doping ke sportu nepatří.“
Pavlína Maléřová, vaše úspěšná předchůdkyně, se věnovala atletice do dvaačtyřiceti. Máte podobné ambice? Protože to by vás čekalo ještě dvacet let u atletiky, to máme pět deaflympiád…
„Atletika mě baví, je součástí mého životního stylu, a když zdraví poslouží a budu finančně podporována, věřím, že bych mohla házet ještě dlouho i daleko. Je mi teprve 23 let a vrchol vrhačů přichází až okolo 29 let. Bára Špotáková i ve svých 36 letech dokázala hodit to, co předtím ve devětadvaceti…“
Tereza Kubíčková