Matoušková chce házet daleko. A dlouho

Sporty, které vyzkoušela, byste na prstech jedné ruky nespočítali. Vlastně by vám na to tak tak stačily ruce obě. Srdce deaflympijské šampionky Lenky Matouškové si ale nakonec získala královna všech – atletika. V ní je absolutní světovou špičkou. A nejvíc ji potěšíte, když ji přirovnáte k Barboře Špotákové, byť házejí jiným sportovním náčiním.

Komu vděčíte za to, že jste se začala věnovat právě atletice?

„Především své hyperaktivní povaze a rodičům, kteří mě přihlásili k mému prvnímu trenérovi Martinovi Svobodovi do TJ Spartaku Vlašim, kde mi vštípil společně s rodinou Kárnikovou i lásku k atletice.“

Jiné sporty jste nezkoušela, nelákaly vás?

(smích) „Bylo jich tolik, že ani nevím, kde začít. Na základní škole v Postupicích jsem hrála vybíjenou, volejbal, florbal a na střední škole jsem ve florbale pokračovala až k extraligovým soutěžím za neslyšící. Dále jsem hrála futsal, pingpong a později na vysoké jsem vyzkoušela jiu-jitsu s kickboxem pod vedením Sandry Maškové, aktuální mistryně světa. Vlastně nesmím zapomenout na naše zimní večery, kde jsem hrála s Postupáky hokej, to jsem milovala nejvíc. Dospělí chlapi přišli na to, že se s nimi nehodlám párat, tudíž ani oni se mnou, a tak to mám nejraději.“

Když už jsme u atletiky – čím si vás získaly disciplíny v hodu a vrhu?

„Asi díky síle, kterou jsem získala prací na venkově. Už od malička jsem raději pomáhala otci na stavbě, než mamce v kuchyni. (smích) Bavila mě práce na venkově a babiččino věčné chválení mě pohánělo nadělat toho co nejvíc.“

Sledovala jste teď nedávno MS v atletice zdravých? Co říkáte na výkony Báry Špotákové, Jakuba Vadlejcha a Petra Frydrycha?

„Samozřejmě, že sledovala! Báře jsme fandili u TV s mamkou a Frýďovi s Kubíkem pro změnu s tátou. Bára měla štěstí, že jí 66,76m stačilo na vítězství a jsem za to ráda. Je neuvěřitelná. Kubíkovi jsem věřila od začátku. Dokázal, že umí vyhrávat i na velkých závodech jako je Diamantová liga a na MS v Londýně potvrdil, že se umí připravovat nejen fyzicky, ale i mentálně. A Frýďa? Znám ho jen ze soustředění z Afriky, tam měl problémy s ramenem a o to víc mě potěšilo, že se s tím vším dokázal poprat a vybojoval si 3. místo. Pro atleta je to velká srdcovka, mít na stupni vítězů takové zastoupení. Respekt!“

Naopak handicapovaným atletům se na MS příliš nedařilo…

„Sledovala jsem výsledky a myslím si, že všichni sportovci se snažili v dané chvíli udělat maximum. Žádný sportovec nemá rád selhání a zklamání. Na deaflympiádě se také všichni naši sportovci snažili, nechali tam maximum i přes to, že ne všichni brali medaili.“

Zpátky k vám. Jak je to vlastně s vaším handicapem, slyšíte alespoň něco, nebo vůbec nic?

„Narodila jsem se s praktickou hluchotou, tudíž na levém uchu mám ztrátu 99 %  a na pravém uchu od 12 let neslyším ani za pomoci sluchadla. Díky sluchadlům, která nosím, dokáži vnímat zvuky, tudíž slyším – jen ve většině případů nevím, co. S kombinací odezírání, což je forma domýšlení, někdy i rozumím. Je to spíš o lidech a zvyku.“

Omezuje vás nějak váš handicap při závodech?

„Sluchové centrum mimo jiné řeší i naši rovnováhu a stabilitu. Ve sportu toto patří k důležitým momentům. Na výsledku se podílí více jak z 30 % právě koordinace pohybů a stabilita. Je to omezení, ale zároveň výzva k tomu, podávat co nejlepší výkon. Já si ze svého handicapu udělala přednost a to mi dává energii a radost v překonávání překážek.“

Sportu se nemůžete věnovat na úplně profesionální úrovni, musíte chodit i do práce, jak tedy vlastně vypadá taková příprava na sezonu a samotná sezona?

„Ano, chodím prezenčně na ČZU a zároveň si vydělávám po brigádách. Všechno na minutu nalajnované. Kolikrát dlouho dopředu, abych stíhala školu, našetřit a celkovou přípravu na závody, což se ne vždycky daří. Ve škole se snažím zkoušky mít buď hotové během týdne, dvou, nebo si to rozvrhnout tak, aby to dlouho nenarušovalo přípravu a brigády všude mezi školou a tréninky.“

Máte vůbec nějaký volný čas? A pokud ano, jak ho trávíte?

„Volného času příliš mnoho nemám. Ráda ho trávím doma na naší malé farmě, kde je pořád dost práce.“

V České republice se o sportu handicapovaných moc neví a nemluví, jak těžko se vám shánějí sponzoři?

„Dobrá otázka. Opravdu velmi těžko. Zaslala jsem bezpočet žádostí, bez pozitivní odezvy.“

Není to teď se sháněním sponzorů jednodušší, když jste vyhrála deaflympiádu, a navíc v novém deaflympijském rekordu?

„Domnívala jsem se, že to jednoduší bude, bohužel není. Je vidět, že firmám záleží na sledovanosti a publicitě sportu víc než na výsledcích sportovce.“

Vraťme se ještě k tomu zlatému závodu v Samsunu. Měla jste před sebou poslední pokus a vědomí, že pokud chcete vyhrát, musíte přehodit svoji soupeřku z Litvy, která vám sebrala průběžné vedení. Co se vám honilo v tu chvíli hlavou?

„Hod své soupeřky jsem viděla a věděla jsem, že se nesmím nechat rozhodit. Při zhlédnutí pokusu, kterým mě přehodila, jsem do toho šla s vědomím, že do toho musím dát všechno. Při samotném hodu jsem se cítila být tady a teď, je to tzv. stav flow, kdy nemáte ponětí o čase ani prostoru a děláte to, co vás baví. Je to super pocit.“

A ten samotný pokus? Věřila jste, že to bude daleko? Disk škrtnul při letu o síť…

„Při pohledu na rozhoupanou síť jsem už v tak daleký hod nevěřila, pak při pohledu do pole jsem cítila naději, která při zobrazení deaflympijského rekordu propukla v ohromnou radost.“

Dokážete teď s odstupem popsat ty bezprostřední emoce těsně poté, co jste na výsledkové tabuli uviděla číslo 47.95m?

„V tom číslo bylo zaškatulkováno mnoho událostí, lidí a situací. Nejen, že to byl deaflympijský rekord, ale i naplnění snu, na kterém se podílelo mnoho lidí a kterému předcházela dlouholetá tvrdá příprava.“

Jaké bylo čekání na váš závod? Nastoupila jste k němu až poslední soutěžní den… to muselo být o nervy!

„To je jedna část pohledu. Čas jsem využila k aklimatizaci a ladění formy. Během pobytu se mezi sportovci vyskytla virová nákaza, to mě trochu rozhodilo. O to víc jsem ráda, že jsem se tomu vyhnula a udržela si kondici. Přítomnost Renaty Holcmanové, Lukáše Hoška, který o mě celý pobyt pečoval, a kolegy Jakuba Noska mi prospěla, za což jim děkuji.“

Úspěch na deaflympiádě je pro vás asi největší v kariéře, ale máte i mnohé další. Vyjmenujte ty, kterých si ceníte nejvíc.

„Dodnes mě hřeje rok 2015, kdy jsem mezi slyšícími sportovci vybojovala v hodu diskem titul mistryně ČR na MČR v Hodoníně do 22 let a ME neslyšících v Polsku, kde jsem ke stříbrné medaili v hodu diskem přidala i bronzovou ve vrhu koulí. Potěšilo i druhé místo na MS z minulého roku, ale tam jsem byla už příliš vyčerpaná ze státnic a tolik si to neužila.“

Změnil se teď nějak váš život?

„Můj život se nijak nemění. To by se stalo jen v případě, že by se našel velký sponzor. To bych přestoupila na dálkové studium a dvoufázovou každodenní přípravu.“

Máte nějaký svůj sen, který byste si chtěla splnit?

„Mým snem je uspět i na poli slyšících. O svých velkých ambicích se mi ještě veřejně mluvit nechce.“

A sportovní vzor?

„Každý mi je vzorem. Někdo mě učím kým/jaká být chci a někdo naopak kým/jaká být nechci.“

Závodíte i se slyšícími sportovci. Jaké máte výsledky kromě těch, které jste už jmenovala?

„O závodech neslyšících jsem se dozvěděla až v 16 letech. Za neslyšící závodím jen jednou do roka a to na ME, MS nebo LDH. Jinak celou sezónu závodím víkend co víkend za slyšící už od 8 let. Nyní závodím za PSK Olymp Praha, kde je právě zaměstnaný můj trenér Josef Šilhavý. Tímto svému klubu a především trenérovi moc děkuji.“

Co by podle vás pomohlo většímu zájmu o sport handicapovaných u nás?

„Jednoznačně by to byla informovanost veřejnosti v médiích. Naše společnost má bohužel zkreslené představy o handicapovaných sportovcích. Myslím, že to začíná na školách, kde se ukazují jen ti nejlepší. Pokud bychom začali ukazovat okolí i drobné dílčí úspěchy, změnily by se u mnoha lidí jejich hodnoty. V konečném důsledku by byla výkonnější a spokojenější celá společnost. Myslím, že je mnoho příkladů, kdy právě lidé s handicapem dokázali to, co nezvládla řada zdravých…“

Jaký je váš názor na dopingové hříšníky? Narážím třeba na to, že Justin Gatlin porazil na MS Usaina Bolta na stovce a vysloužil si od diváků místo potlesku bučení…

„Doping je téma velmi široce diskutované a posuzované. Stejně rozsáhlé, jako mluvit o politice. Ale za mě – doping ke sportu nepatří.“

Pavlína Maléřová, vaše úspěšná předchůdkyně, se věnovala atletice do dvaačtyřiceti. Máte podobné ambice? Protože to by vás čekalo ještě dvacet let u atletiky, to máme pět deaflympiád…

„Atletika mě baví, je součástí mého životního stylu, a když zdraví poslouží a budu finančně podporována, věřím, že bych mohla házet ještě dlouho i daleko. Je mi teprve 23 let a vrchol vrhačů přichází až okolo 29 let. Bára Špotáková i ve svých 36 letech dokázala hodit to, co předtím ve devětadvaceti…“

Tereza Kubíčková

Sportovci v článku