Je ukázkovým příkladem toho, jak se má člověk vyrovnat s těžkou životní situací. Plavec Jan Povýšil skončil po úraze v aquaparku na vozíku před dvaceti lety, ale na život rozhodně nezanevřel. Do vody se záhy vrátil, aby se stal jedním z nejúspěšnějších českých paralympioniků. A také úspěšným fotografem a nově garantem projektu Poúrazová péče.
„V Itálii jsem si na tobogánu v roce 1997 přivodil úraz krční páteře, ale tam jsem se toho od lékařů během prvního týdne moc nedozvěděl. Až potom na Homolce mi řekli, že se ze mě stal kvadruplegik, i když ne s kompletní lézí. Jenže mně tehdy bylo patnáct let a moc jsem to neřešil,“ vypráví o začátku své „nové“ cesty životem Povýšil, který se před úrazem věnoval vodnímu pólu a především pozemnímu hokeji, v němž patřil mezi největší talenty u nás.
„Hodně mi po úraze pomohli rodiče, kteří mě odmalička vedli ke sportu, hlavně tatínek. Od mého úrazu uplynulo jen pět měsíců, a už jsem byl zpátky ve vodě. Na rehabilitaci v Kladrubech jsem se potkal se Štefanem Dankem a trenérem handicapovaných plavců Janem Nevrklou a ti mě nasměrovali k plavání,“ vzpomíná český paralympionik.
A nasměrovali ho správně. Ve sbírce úspěchů má pět bronzových medailí z paralympijských her v Sydney 2000, Pekingu 2008 a Londýna 2012, medaile z mistrovství světa 2002 a 2006 a několik medailí z mistrovství Evropy.
Úspěšný ale není jen v roli plavce. Věnuje se taky fotografování, a to tak intenzivně, že už si užil i nějakou tu výstavu svých snímků. S velmi kladnými ohlasy.
„To focení mám asi taky po tátovi, on sám fotil. Já jsem nejdřív vozil foťák na závody kvůli sobě, ale nakonec se z toho stala taková forma relaxu a odpočinku, že jsem začal fotit i jiné věci, lidi. Hodně jsem toho o focení přečetl, odkoukal, no a samozřejmě nafotil, protože bez praxe to nejde. Teď si dovolím říct, že když se nějaká fotka líbí mně, líbí se i ostatním,“ říká Jan Povýšil.
Potřebujeme víc financí
Je spousta věcí, které ve svém životě změnit nemůže. Třeba to, že je na vozíku. Ale rád by změnil alespoň to, s čím se něco dělat dá. Třeba podmínky pro handicapované sportovce v České republice.
„Para-sport se dnes hodně profesionalizuje a dostává se na úroveň sportu zdravých, v některých případech se na závody handicapovaných dokonce přijde podívat víc lidí, než na závody zdravých, jako na PH v Londýně, a přibývají i sponzoři. Jenomže ne u nás. Finance, které dostávají handi-sportovci tady, jsou směšné. Systém by potřeboval restrukturalizaci a to není zdaleka jen můj názor,“ myslí si český plavec.
„Vezměte si, že třeba z Ria dovezli handi-sportovci víc medailí než ti zdraví, ale financí má daleko víc druhá strana. My máme více kategorií, potřebujeme víc doprovodů, víc vybavení a celkově je to u nás prostě složitější, jenomže paradoxně jezdí více doprovodů se zdravými než s námi. Alespoň že máme od armády půjčený vládní speciál, tím vždycky ušetříme spoustu starostí s přepravou,“ dodává Povýšil.
Aktuálně ho čeká start na mistrovství světa v Mexiku, které je na programu na přelomu září a října. „Já ale letos nemám žádné cíle, i když to někomu může znít děsivě. Letos prostě plavu pro radost a taky proto, abych se dostal z toho loňského zklamání na paralympiádě v Riu,“ připomíná Jan Povýšil, který se nově stal garantem projektu Poúrazová péče.
„Je to projekt, který má smysl. Dá se říct, že je to něco, co tu chybělo. Informace o tom, že jsou v poúrazové péči i další stupně pomoci než jen nemocnice, rehabiliťák, domov. A navíc to byla velká výzva pro mě osobně, protože jsem poprvé byl na druhé straně mikrofonu a pokládal otázky. A to je úděsně náročná práce. Asi stokrát jednodušší je být zpovídaný než třikrát opakovat otázku, dokud ji neřeknu správně,“ směje se své nové roli Jan Povýšil.
Tereza Kubíčková
Foto: Jan Malý / fotomaly.cz
Jan Povýšil 
