Lenka Kuncová: „barbie“ s lukem a šípy

06. 09. 2017

Kdysi snila o vlastním kadeřnickém salonu. Dnes sní o dalším úspěchu na paralympijských hrách. Lenka Kuncová, které se život během vteřiny změnil, když jí bylo dvaadvacet, patří k oporám lukostřelecké reprezentace. I když po výměně reflexního luku za kladkový prý zatím spíš sbírá zkušenosti a zásadní velké cíle si pro blížící se mistrovství světa nedává.

K úrazu, který vám změnil život, jste přišla ve svých 22 letech. Co se vlastně přesně stalo?

„Byla to autohavárie. Víc bych to asi nerozváděla.“

Jak složité pro vás bylo vyrovnat se najednou s tím, že zřejmě už nikdy nebudete chodit?

„Já jsem si to moc nepřipouštěla, věřila jsem, že chodit budu, to byl pro mě hnací motor, dělala jsem pro to všechno. Postupně ale člověk přijde sám na to, že dělá maximum, ale dál se to neposouvá a zůstane to tak, jak to je.“

Jak jste se potom dostala ke sportu, a konkrétně k lukostřelbě?

„Už během rehabilitace jsem zkoušela různé sporty, plavání, basket, ping pong, a přes kolegu Jirku Klícha jsem se dostala až k lukostřelbě. Už jsem u toho zůstala. Je to zajímavý sport, navíc všechny ostatní předtím byly vesměs halové, a to mi vadilo – bylo mi líto, že když je venku krásné počasí, nemůžu tam být taky. Lukostřelba mi tohle splnila a taky mi to začalo jít. Měla jsem nějaký skrytý talent.“ (smích)

Věnovala jste se také sjezdovému lyžování, proč zvítězila lukostřelba – a lyžujete pořád?

„Lyžuju pořád, ale jen rekreačně. Hlavní důvod, proč jsem přestala závodit, byl ten, že nebyly finance. Několik zim bylo takových, že se nedalo trénovat u nás a nemohli jsme prostě jet do Rakouska. Navíc závody jsou teď spíš v zámoří. Svaz to neplatí a bez sponzora to nejde. Koncem září už bychom potřebovali trénovat a není kde, protože v našich podmínkách sníh prostě není.“

Jak moc těžké je jezdit na monoski třeba z hlediska udržení balancu?

„Problém na monoski jsem neměla, to spíš jezdit na vlecích a lanovkách, protože ne všechny jsou uzpůsobené tak, aby se na tom dalo vyjet nahoru. Ale jízda z kopce dolů byla dobrá! Na hory to mám ostatně kousek, takže lyžuju stále.“

Jak vzpomínáte na svoji první paralympiádu?

To byly Atény 2004, byla to velká zkušenost. Krásná příroda, aspoň tam, kdej jsme bydleli, kousek od nás bylo moře, ale třeba zase doprava na sportoviště byla dlouhá, nestálo to za moc. Nicméně já se snažím si každé závody užít a mít hezké vzpomínky, a tak to bylo i tehdy.“

Zhruba po deseti letech, během kterých jste se věnovala sportu, vás potkaly zdravotní komplikace, které jste musela řešit až ve Švýcarsku. O co přesně šlo?

„Měla jsem problémy s krční páteří, skřípal se mi tam nerv a to způsobovalo problémy s rukama. Kdybych nepodstoupila operaci, došlo by k ochrnutí horních končetin. U nás se nenašel nikdo, kdo by tu operaci chtěl provést, byl to hodně komplikovaný zákrok, proto jsem našla kliniku ve Švýcarsku. Velice mi tam vyšli vstříc, protože jsem chtěla stihnout paralympiádu v Pekingu, takže se vše naplánovalo tak, abych se stihla dát dohromady a mohla odjet.“

Říká se vám „barbie“, což většina lidí chápe spíš jako negativní označení, proč tahle přezdívka? „Přezdívku jsem dostala hned v rehabilitačním ústavu, když mě přivezli, a už mi to zůstalo. Pracuju jako kadeřnice, tak si na tom docela zakládám, někdy jsem středem pozorností jen kvůli vlasům, hlavně v exotických zemích. Vůbec to neberu jako hanlivé označení, naopak!“ (smích)

Kdysi jste snila o kadeřnickém salonu, to se vám splnilo?

„Jsem vystudovaná kadeřnice, ale pracuju z domu. Není to provozovna, mám doma uzpůsobenou jednu místnost, kde pracuju. V zimě je problém se tu někam dostat, takže je jednodušší, když lidi chodí za mnou. Moc mě to baví, i když není jednoduché mít na vozíku tolik hodin ruce nahoře. Před velkými akcemi je práce vždycky víc, do toho musím stíhat tréninky… někdy je to hodně náročné.“

Máte za sebou řadu úspěchů i na mezinárodní scéně, který z nich je pro vás ten „nej“?

„Jednoznačně to bude bronzová medaile z Pekingu a taky všechny medaile z mistrovství světa i Evropy.“

Po paralympiádě v Riu jste přešla od reflexního luku ke kladkovému, proč ta změna?

„Já jsem si s tou myšlenkou pohrávala delší dobu, ale není to jednoduché přehodit, protože o nominaci na paralympiádu se usiluje dva tři roky, a já teď střílím v jiných kategoriích, proto to před paralympiádou v Riu nešlo. Udělali jsme to až po tom. A proč? No, měla jsem pořád stejné výsledky a neposouvala jsem se dál, tak proto. Navíc jak tahá člověk tětivu prsty, je to zátěž, takže jsem vyzkoušela kladkový luk. Je tam spousta nových věcí, které se musím naučit. Baví mě to, zase se někam posunuju, výsledkově i bodově, je to výzva i motivace, žene mě to dál.“

Čeká vás první mistrovství světa s kladkovým lukem, dala jste si konkrétní cíl?

„Budu se snažit zastřílet co nejlepší výsledek, ale nepočítám, že bych skončila někde úplně vepředu. Jsou tam lidé, kteří střílí už dlouhou dobu, kdežto já mám i půjčený luk, protože na to letos nebyly finance. Letos beru všechny závody s novým typem luku spíš jako zahřívací kolo.“

A vaším sportovním snem je vyhrát jednou paralympiádu?

„Nooo, chtělo by to ještě nějaké dobré umístění na paralympiádě a dostat se i na tu další… Jenže čas běží a nevím, jak dlouho u toho sportu ještě vydržím, ale dokud to jde…“ (smích)

Tereza Kubíčková