Bez předloktí pravé ruky se jednadvacetiletý Jonáš Kešnar už narodil. Přišel na svět jako první z nedonošených dvojčat s vrozenou vývojovou vadou. Na paralympiádě v Tokiu se mu podařilo vybojovat v závodě na 200 metrů páté místo. Nyní mu v případě potřeby horní končetinu nahrazuje bionická ruka, se kterou zvládá dělat každodenní činnosti.
Jako jeden z mála Čechů máte bionickou ruku. Bylo pro vás těžké se tuto končetinu naučit ovládat?
Já ji dostal tak čtyři roky zpátky v Ottobocku. To je firma, která vyrábí pomůcky pro handicapované. Najdete u nich celou řadu protéz. Pracují tam protetici, kteří mi pak i ukázali, jak s rukou zacházet. Jak ji mám ovládat. V ruce jsou totiž svalová čidla a člověk si na ně musí zvyknout. Jelikož jsem se bez předloktí už narodil, tak jsem nikdy tyhle svaly na pahýlu vyvinuté neměl. Musel jsem hodně trénovat. Než jsem se naučil ruku používat, což trvalo zhruba tři měsíce. Ten, kdo přijde o horní končetinu kvůli úrazu, už svaly vyvinuté má a pracuje se mu pak s bionickou rukou lépe. Během týdne až dvou se s ní naučí fungovat.
Proč jste bionickou ruku nedostal dříve?
Bionická ruka je velmi drahá. Ta, kterou mám já, vyjde na třičtvrtě milionu. V té době ji ještě nehradila pojišťovna, takže jsme nad tím doma ani nepřemýšleli. Dá se říct, že já se k ní dostal úplnou náhodou. Můj protetik Jan Maleš, který je už bohužel není mezi námi, mě potkal v Českých Budějovicích na protetice. Všiml si mě a začal se zajímat o to, co se mi stalo. Řekl mi o bionické ruce a chtěl, abych ji získal. V té době na ně také probíhala v nadaci Konta Bariéry sbírka. Tam se mi nakonec potřebné peníze podařilo sehnat. Lidí v České republice, kteří mají bionickou ruku, moc není. Řekl bych, že jich je tak kolem deseti.
Když jste bionickou ruku dostal, překvapilo vás něco?
Asi skoro všechno. Najednou jsem dokázal od zavazování tkaniček až po vaření skoro všechno. Dá se říct, že se mi otevřel celý nový svět. Taky to je obrovská pomoc pro moji páteř. Díky plavání sice nemám tak špatnou skoliózu, ale nějaká tam stále je, protože levou stranu přetěžuju. Ruka mi pomohla v hodně aspektech běžného života. Nejde ale použít úplně na všechno, takže primárně používám stále ruku, kterou mám.
Jak často bionickou ruku musíte nabíjet?
Záleží na používání. Občas ji musím nabít jednou za den. Když ji ale zrovna tolik nepotřebuju, tak stačí nabít jednou za dva až tři dny.
Máte za sebou start na paralympijských hrách, což je ta nejvyšší meta pro parasportovce. Jak začala vaše plavecká kariéra?
S plaváním jsem začal díky rehabilitacím. Plavu už od pěti let. Postupem času se mi podařilo vypracovat i k výsledkům, které se dodnes snažím zlepšovat. Ani jsem nemusel zkoušet jiný sport a věděl jsem, že plavání je pro mě to pravé. Mám samozřejmě i plavecký vzor, kterým je Michael Phelps. Americký plavec má za sebou neuvěřitelné úspěchy, a navíc je stejně jako já motýlkář.
Jak vypadala vaše příprava na paralympijské hry v Tokiu?
Trénoval jsem stejně jako vždy devětkrát týdně v bazénu. K tomu jsem se snažil chodit třikrát týdně do posilovny. V čem se příprava do Tokia lišila, byly každotýdenní výjezdy na soustředění. Na ně jsme jezdili tak měsíc až dva před paralympiádou. V Tokiu jsme potom byli na dva a půl týdne. Tam jsme všechno ještě ladili.
Zažíváte před startem ještě nervozitu?
Občas nervózní jsem, ale už to není tak hrozné jako dříve. Myslím si, že na většinu startů jsem si už zvykl. Nějaká menší nervozita tam ale vždycky je. Rád proto před startem poslouchám hudbu. Uklidňuje mě to.
Vaše jméno se několikrát objevilo ve výsledkové listině například na mistrovství České republiky. Z jakého důvodu jste se rozhodl trénovat a závodit i s nehandicapovanými?
Rozhodně je to motivace k tomu být lepší. Samozřejmě že i na závodech, kde jsou nehandicapovaní plavci chci zvítězit. Druhou věcí je, že v České republice není moc plavců na stejné úrovni jako jsem já. Například v Itálii nebo ve Velké Británii je takových plavců hodně, ale tady to tak prostě není. Pokud se chce člověk zlepšovat, a chce plavat na světové úrovni, tak není moc jiných možností.
Jaký máte aktuální cíl ve vaší sportovní kariéře?
Příští rok mám v plánu nominovat se na mistrovství světa, které se bude konat v Manchesteru. Tam bych se rád pokusil o medaili a samozřejmě bych se chtěl během dalšího roku pokusit splnit limity a dostat se na paralympiádu do Paříže.
Kromě plavání také studujete vysokou školu. Jak to zvládáte časově?
Já studuju nyní prvním rokem Vysokou školu technickou a ekonomickou v Českých Budějovicích a zatím musím říct, že to docela jde. Až začne příští rok příprava na mistrovství světa, tak to bude asi trochu těžší. Budeme určitě jezdit na soustředění a času bude méně. Zimní semestr jsem teď ale stíhal v pohodě. Jelikož jsem z Jindřichova Hradce, tak do školy musím dojíždět. Jezdil jsem tam tak třikrát až čtyřikrát týdně. Škola mi vyšla vstříc jak s individuálním plánem, tak s bezbariérovým centrem, které ve škole funguje. Mohu se tak domluvit s vedením, že na nějakou zkoušku nemám čas a oni mi dovolí si ji udělat později v bezbariérovém centru.
A co volný čas, když zrovna neplavete nebo nejste ve škole?
Většinou se buď učím anebo chodím do posilovny. Posilovna je taková doplňková činnost, nemám ji napsanou v tréninkovém plánu. Jelikož do školy dojíždím, tak hodně času strávím na cestě a tolik volného času zase nemám. Ale jinak dělám takové ty klasické „teenagerovské“ věci, třeba si zahraju nějakou počítačovou hru.
A co budoucnost? Máte představu, jaké povolání byste chtěl jednou vykonávat?
Upřímně si ještě nejsem úplně jistý. Až vystuduju vysokou školu, jestli se k tomu teda někdy dostanu, tak bych asi chtěl dělat managment. Přemýšlel jsem, že bych po této škole šel na nějakou další právě třeba na managment sportu. Nebo by mě taky bavilo dělat trenéra. Rozhodně ale vím, že bych se chtěl do budoucna točit kolem sportu.
Text: Tereza Brychová
Foto: Archiv ČPV
