Tereza Brandtlová dříve závodně tancovala a chtěla se stát vizážistkou. Osudová autonehoda při dovolené na Islandu ji ale v roce 2004 posadila na vozík. Po čtrnácti letech od úrazu vyzkoušela střílení z luku. V tomto sportu se našla a začala jezdit po světě na závody. Díky divoké kartě se dostala i na paralympijské hry do Tokia.

„Vyjeli jsme si na offroady poznávat Island a měli jsme autonehodu,“ vzpomíná Tereza. Zlomila si krční páteř a ochrnuly jí všechny končetiny a trup. Ze dne na den se tak stala kvadruplegičkou. V nemocnicích strávila čas od července až do října, poté pokračovala dalšího půl roku v rehabilitačním centru v Luži. „Na rehabilitace stále docházím pravidelně dvakrát týdně už několik let,“ dodává.

Před nehodou Tereza závodně tancovala a studovala na kadeřnici. „Chtěla jsem dodělat maturitu a potom jít na vizážistku. O prázdninách se mi ale stal úraz a maturitu už jsem nestihla. Moc by se mi líbilo líčit lidi u filmu,“ prozradila.

V době úrazu, tedy před 18 lety, nebyla informovanost o nadacích a pomoci tak rozšířená, jako dnes. „Žádala jsem o peníze přes pojišťovnu. Přidává nějakých dvacet tisíc, ale vozík sám o sobě stojí kolem sto tisíc. Hodně mi pak pomohla rodina. O spoustě nadacích a jiné pomoci jsem se dozvěděla až později,“ vysvětluje.

Ani bydlení se neobešlo bez změn. Tereza žila v rodinném domku v prvním patře. Kvůli úrazu se ale musela přestěhovat do bezbariérového bytu. „Bydleli jsme ve starém domě, takže výtah by se tam možná udělat dal, ale za cenu, kterou jsme si ani nedokázali představit,“ doplňuje.

Všem příležitostem začala říkat ano

V roce 2018 Tereza díky centru Paraple poprvé vyzkoušela, jaké to je střílet z luku. „Jela jsem s nimi na pobyt zaměřený na soběstačnost. Učili nás nové vychytávky, které nám měly pomoct v životě. V té době jsem zrovna měla období, kdy jsem na vše říkala ano. Chtěla jsem zjistit, kam mě to dovede. A zavedlo mě to až k lukostřelbě,“ vzpomíná.

Tereza nejprve pochybovala o tom, že jako kvadruplegik může střílet z luku, ale i přesto řekla ano a vyzkoušela to. „Jakmile jsem vzala luk do ruky, měla jsem pocit, jako kdybych už někdy střílela. Dokonce mi to i šlo,“ tvrdí. Shodnou okolností byl na výjezdu i lukostřelec David Drahonínský, který ji do světa lukostřelby zasvětil.

Letos ji tak už pátým rokem naplňuje lukostřelba. Každý závod je pro ni důležitý. Vždy se na nich něco naučí nebo se ponaučí z chyb, které udělá. Pokaždé ji ale daný souboj posouvá dopředu.

Divoká karta do Tokia

O své účasti na paralympijských hrách v Tokiu se Tereza dozvěděla velmi krátkou dobu před jejich konáním. Věděla totiž, že na mistrovství světa v Holandsku už se do Tokia dostal David Drahonínský a Šárka Musilová. „Už tam jedna Češka byla. Tudíž jsem tušila, že není moc reálné, abych tu možnost dostala i já,“ vysvětluje. Český Para sport však tehdy zkusil využít divokou kartu a podařilo se. Tereza se tak mohla paralympijských her účastnit.  

„Zvýšili jsme intenzitu tréninků a zaměřili jsme je hodně na eliminace, které jsou důležité. Ta se mi ale teda nakonec na paralympiádě vůbec nepovedla. Přišlo mi, že jsem byla připravená dobře, jen hrála velkou roli nervozita,“ pokračuje. Znásobila počet tréninků, ale zároveň i regenerace. „Normálně trénuju střílení čtyřikrát až pětkrát týdně. K tomu se přidávají kondiční tréninky, posilovna, ale taky rehabilitace a nějaké masáže. Před paralympiádou toho muselo být ještě víc,“ konstatuje.

„Když jsem se dozvěděla, že pojedu do Tokia, tak jsem se uklidňovala tím, že na mistrovství světa už jsem byla a zvládla jsem to. Tam je přeci taky hodně lidí a závodníků. Říkala jsem si, že vím, do čeho jdu. Potom ale člověk dorazí na paralympiádu a zjistí, že je to úplně něco jiného, a že vlastně vůbec netuší, co se na něj chystá. Všechno pro mě bylo zcela nové,“ vypráví Tereza.

Zpočátku jí na paralympiádě chyběli diváci, kteří tam kvůli pandemii onemocnění COVID-19 být nemohli. „Když ale vezmu v potaz moji nervozitu, tak možná bylo lepší, že tam nemohli být. Kdo ví, co by to se mnou udělalo,“ směje se. Se svým výsledkem ale moc spokojená nebyla.

Do Tokia letěla s předstihem a celou dobu před závodem byla velmi klidná. Veškeré tréninky, a dokonce i šílené vedro, které v Japonsku panovalo, si užívala. Nervozita ji přepadla až v den závodu. „Při kvalifikaci ještě nebyl na nervozitu moc čas, protože závod byl dlouhý a velmi náročný. Tam jsme spíš bojovali hodně s horkem. Neustále nás museli chladit. Ale na finálovce, která je pro nás důležitá, mě sejmula nervozita doopravdy hodně. Začalo mi být dost špatně. Ani si to celé moc nepamatuju. Vím jen, že jsem potom slezla dolů, šla na záchod a vůbec dobře to nedopadlo. Až tak zle mi bylo,“ vzpomíná.

„S paralympiádou je to podobné jako s tetováním, když si dáte jedno, tak chcete další. O příští paralympiádu v Paříži teď bude boj, takže určitě udělám všechno proto, abych se na ni dostala,“ tvrdí Tereza.

Pokud se na paralympijské hry do Paříže dostane, bude si chtít zlepšit své umístění nebo alespoň své body. „Takhle špatně jsem nestřílela snad nikdy. Musím to zlepšit. Taky bych si chtěla paralympiádu užít s diváky, abych zjistila, jaké to je,“ říká.

Kromě lukostřelby Tereza tráví většinu svého času s rodinou. „Můj bratr má dvě dcery, kterým je teď šest a devět. Je s nimi sranda. Jinak trávím volný čas asi jako každá ženská. Něco pokoupím, zajdu si na kafíčko nebo do kina,“ uzavírá.

Text: Tereza Brychová
Foto: Jan Malý