Už nějakou chvíli se nesla šeptanda, že na východočeských tratích roste budoucí hvězda českého parasportu. Běžkyně na lyžích Simona Bubeníčková v letošní sezoně dokázala, že na slovech chvály vážně něco je.
V pouhých 16 letech se stala mistryní světa, k tomu na vrcholné scéně přidala dvě stříbra. Nevidomá lyžařka je rázem velkou českou nadějí pro paralympiádu v Miláně 2026, na italský svátek sportu ale ještě nemyslí. Studentka broumovského gymnázia spolu se svým trasérem Davidem Šrůtkem nyní pomalu končí veleúspěšnou sezonu a oba mají trochu času ohlédnout se zpět.
Simčo, k běžkám jsi se dostala od plavání. Jak tě tak velká změna vůbec napadla?
Simona Bubeníčková: Teď je to šest let, co jsem začala v klubu v Machově, je to už nějaký pátek. Z plavání jsem přešla asi hlavně kvůli kolektivu a lidem, kteří jsou v našem klubu skvělí. Rychle mě vtáhli k sobě, trenéři mě podpořili a začali se mnou jezdit coby traséři.
Jak dlouho s tebou coby trasér jezdí David?
SB: Poprvé se mnou jel na českém poháru ve Vimperku, teď jsme spolu tři roky.
Davide, věděl jsi hned, jaký talent Simona má a co z ní vyroste?
David Šrůtek: Tušili jsme to. Už na prvních trénincích, kdy ještě Simča celkem dobře viděla, byla jasné, že je hrozně šikovná a na pohyb hrozně talentovaná. Rychle jsme poznali, že je taky velký dříč. Kdyby všechny děti měly podobný zápal pro sport a tah na branku, bylo by to super.
Jak jsi se vůbec dostal k trasování nevidomých běžců na lyžích:
DŠ: Já se okolo lyžování pohybuju od malička, původně jsem byl sdruženář. S vrcholovým sportem jsem v 18 skončil, ale dál jsem jezdil Jizerskou 50 a podobné závody. No a jelikož ve vesnických klubech to často funguje tak, že po narození dětí se z rodičů stávají trenéři, tak jsem se se svými dětmi do klubu zase vrátil. Spolu s dalšími rodiči jsme udělali skvělou partu, trénovali vlastní děti, do toho se nám nabalili další a jednou prostě přišli Bubeníčkovi (usmívá se).
Co musí trasér mít, aby spolupráce s lyžařem bezvadně klapala?
SB: Myslím, že musí mít hlavně pochopení a trochu se vžít do toho, jaké to pro mě na trase je. Tím pádem líp pochopí, co pro mě může udělat a jak mě navigovat, aby to bylo co nejkomfortnější. A samozřejmě si musíme sednout lidsky. Kdybych svému trasérovi nevěřila, nemuselo by to dopadnout dobře.
Dokázala bys mi popsat, jak závod vnímáš z pozice závodnice?
SB: Trasér mě naviguje pomocí zvuku, já jedu za hlasem. Nahoře na kopci mi může podat hůlku a tím mi pomůže bezpečně sjet, jinak se mě dotýkat nemůže.
DŠ: Je důležité pořád mluvit, zvuk pro Simču vytváří trasu. Já s každým výdechem říkám „hop“, to je pro mě nejjednodušší. Když se blížíme k zatáčce, většinou to odpočítávám, to vypadá asi takhle: „tři dva, jedna, pravá, pravá…“. Ale základní je mít trasu načtenou z tréninku, projedeme si ji třeba pětkrát, u toho se sehrajeme a více, jak jdou zatáčky po sobě a kdy začínají sjezdy.
SB: Na klasice třeba hrají dost velkou roli stopy. Před zatáčkou vždy končí, aby se dalo odšlapovat, a za ní se do stopy musím vrátit, takže si musím zapamatovat, kdy to mám udělat. Třeba ve sjezdu je pro mě těžší se ve stopě udržet, protože vynáší, takže většinou jezdíme mimo ni a dole se do ní zase vracím. Někdy je docela složité to poslepu najít, ale daří se nám to líp a líp.
DŠ: Jinak to vypadá tak, že mám za hlavě handsfree a na zádech malý reproduktor. Používají to průvodci na zámcích a hradech, takhle jsem to sehnali i my (směje se).
Simčo, co je pro tebe jednodušší, klasika, nebo bruslení?
SB: Bude to znít možná paradoxně, ale bruslení. Mám ho radši a nic mi tam nepřekáží, můžu volně jet. Každopádně v téhle sezoně se mi více dařilo v klasice.
Jak vypadá vaše příprava?
SB: Trénuju zhruba pětkrát týdně. V létě to jsou hlavně kolečkové lyže, běhání nebo kolo. Loni jsme pořídili tandemové, to mi v přípravě hodně pomohlo. Hodně důležitá je posilovna a v zimě trávím co nejvíc času jde na běžkách, abych vnímala techniku a najezdila hodiny.
DŠ: Já bych měl trénovat podobně, ale musím se věnovat ještě dalším dětem v oddílu, takže to mám s nimi maličko komplexnější. Problém je trošku i to, že si musím brát na závody volno, teď na MS jsem si musel vzít neplacené volno. Ale díky tomu zlatu se to docela vyplatilo (usmívá se).
Text: Tadeáš Mahel
Foto: Martin Steinbach
Simona Bubeníčková 
