Nejen rychlé nohy a schopnost pracovat s buzolou i mapou potřebovala na deaflympiádě Anna Formánková v Samsunu, kde na ni v krátkém sprintu čekala řada nevyzpytatelných překážek. Juniorská mistryně Evropy v orientačním běhu neslyšících obsadila na nejméně oblíbené trati v těžké konkurenci jedenácté místo.

„Věděla jsem, že v cíli mezi prvními nebudu, protože sprint není moje disciplína. Já se specializuji na střední a dlouhou tratě, na druhou stranu se závodilo v ulicích zajímavého městečka Tekkekoy, měla jsem k ruce hezkou mapu a lidé byli příjemní, mávali nám a fandili,“ byla nadšená Formánková, obdivovatelka Emila Zátopka.

„Sice nás ještě před startem strašili rozhodčí kvůli fotopastem, protože se nesmělo běžet přes jistá území, ale do žádné jsem nespadla a skončila jedenáctá z devatenácti žen. Ve sprintu a takové konkurenci starších soupeřek? To je hodně dobrý výsledek,“ zkonstatovala s úsměvem osmnáctiletá deaflympijská debutantka a prozradila, proč jí nejkratší závody nesedí.

„Protože se u nich musí rychle přemýšlet a ještě hodně rychle běžet. Někdy je pak toho na mne moc. I v Turecku se mi stalo, že jsem omylem típla dřív kontrolu číslo 15 než 12, takže jsem na ni musela ještě jednou, což znamenalo menší časovou ztrátu.“

Kuriozitou městského sprintu, jak už název napovídá, byla skutečnost, že se běžci a běžkyně museli prodírat i rušným bulvárem, po němž popojížděla auta, korzovaly zde zahalené muslimské ženy a především se v prostoru cíle srocovali snad všichni místní důchodci, staří muži s prošedivělými kníry, pro které byla sportovní akce neobvyklým zpestřením jinak fádních dnů. A ne vždy se okamžitě podřídili pokynům pořadatelů, aby uvolnili koridor pro blížící se deaflympioniky.

„V orientačním běhu je velmi těžké přesně vyhradit území, kde se poběží, protože každý sportovec má vlastní styl, vybere si jinou cestu a není možné ve městě uvolnit všechna místa, aby to bylo snadno prostupné a dalo se závodit bez problémů. Já jeden zádrhel řešila v úseku, kde se běželo po velké a rušné ulici plné lidí, a i když jsem se mezi nimi prodírala s mapou v ruce, lidé nechápavě koukali, kam spěchám. Dost dlouho jim trvalo, než pochopili, že běžím závod. Tam jsem trošku zpomalila a prosila je, ať mi uhnou z cesty. Ale jinak to až na událost v samotném závěru bylo v mezích normy,“ zmínila Formánková nešťastný incident jedné ze soupeřek.

„Ruska pomýšlející na bronz sprintovala k poslední kontrole dvacet metrů před cílem. Chtěla ji típnout, byla však nakřivo a pořadatelé ji chtěli srovnat. Vstoupili Rusce do dráhy, nějak ji omylem zachytili, ona zakopla a upadla na zem. Sice se hned zvedla, ale na medaili to nestačilo. Ačkoliv by na ni nedosáhla ani v případě, že by ke kolizi nedošlo, dlouhé minuty seděla na zemi se zakrváceným kolenem a plakala, takže jsme ji museli utěšovat. Byla to od organizátorů hloupost. Neměli tam v tu chvíli co dělat.“

Úspěšný start na beachvolejbalových kurtech

Do programu letní deaflympiády v Samsunu zasáhli už i plážoví volejbalisté. Ivana Votípková s Oldřiškou Žídkovou, které si místní písčité kurty vybudované přímo u hráze nad Černým mořem vyzkoušely o rok dříve a na mistrovství světa neslyšících vybojovaly bronzové medaile, si v prvním utkání základní skupiny si bez potíží poradily s Řekyněmi.

„Na začátku jsme byly hodně nervózní, opatrné na servisu a nejisté v útoku. Na druhou stranu jsme nezmatkovaly, protože jsme správně předpokládaly, že se jedná o slabšího soupeře, kterého musíme porazit. A tak jsme se vzájemně podporovaly, šlo nám to čím dál lépe, nervozita opadla a věřím, že vítězství nám do dalších utkání přinese i více klidu,“ zrekapitulovala zápas na hlavním dvorci zkušenější z našeho ženského páru, Oldřiška Žídková.

Na vedlejším hřišti mezitím rozehráli první zápas Václav Boček s Janem Žídkem (na MS 2016 v Samsunu skončili pátí). Byla to velká bitva se šťastným koncem pro Čechy, kteří urvali rozhodující tiebreak. Pomohla k tomu změna taktiky.

„Zpočátku jsme netušili, co od Japonců očekávat. Bylo to takové oťukávání, hra na jistotu, v prvním setu úspěšná. Ten druhý se nám ale vymknul z ruky,“ připomněl Žídek okamžik, kdy zapracoval faktor velkého vedra a Češi na chvíli fyzicky odpadli.

„Pak ale začal Vašek víc chodit na blok, protože je mladší, víc skáče, a já dělal pole. Soupeři tím byli očividně zaskočeni. Japonec, na kterého jsme předtím hráli, byl po dvou setech rozehraný, jeho parťák se ale profiloval jako pouhý nahrávač. Tak jsme to v tiebreaku dávali jen na něj, a to rozhodlo,“ popsal klíčové rozhodnutí Václav Boček.

David Soeldner, Samsun