Jako zdravotní sestra pomáhala ostatním, teď se častěji staví do role pacienta ona sama. Eliška Krejčí během koronavirové pandemie prodělala onemocnění Covid-19 hned dvakrát. Pokaždé ji nemoc zasáhla velmi silně. Tak moc, že k pohybu nyní musí využívat vozík. Všechny strasti ji ale přivedly ke sportovní střelbě, ve které se jí podařilo prostřílet až do reprezentace.

Pro velkou část mladých lidí znamenala nemoc Covid-19 obyčejnou chřipku. Elišce ale kompletně změnila život. Po prvním nakažení utrpěla sluchovou ztrátu a má problém s porozuměním řeči, zároveň prodělala zánět srdečního svalu neboli myokarditidu. Když chytila covid-19 podruhé, začala se jí zhoršovat mobilita. „Na konci dubna minulého roku jsem musela začít využívat vozík. Už jsem nebyla schopná o berlích ujít více jak sto padesát metrů. Ani se tomu nedalo říkat chůze, tak jsem byla donucená si sednout,“ vypráví.

Prognóza jejího uzdravení je zatím nejistá. „Nikdo pořádně neví, jestli ještě existuje možnost, že se uzdravím a že budu znovu chodit. K tomu se mi odmítají doktoři vyjádřit. Je to takový jeden velký otazník. Ale naděje umírá poslední,“ říká. Velkou motivací se znovu postavit na nohy jsou pro Elišku milované hory. „Miluju chození po horách. Chci si znovu užívat krásné výhledy a pokořit i nějaké svoje limity. S přítelem máme psy, se kterými jsme plánovali přejít Beskydy, ale covid nám naše plány zhatil.“

Naučit se musela vše sama

Eliška žádala lékaře, aby ji poslal na spinální jednotku. „Tam by mě všechno naučili. Řekli by mi, co si musím zařídit, jak si mám upravit domov a tak dále. Jelikož onemocnění Covid-19 je neprobádané a nové, vypadla jsem tak z běžného systému a musela jsem si všechno zajistit sama, abych vůbec nějak mohla fungovat,“ vypráví. Termín na spinální jednotku dostala až po roce na vozíku. „Moc nevěděli, jak mě uchopit, protože jsem se všechno naučila po svém. Takže teď spíš řešíme opravy věcí, které jsem se naučila špatně. Devatenáctého června se odsud přesouvám do rehabilitačního ústavu. Posun, že by se něco zlepšovalo, zatím ale nepociťuji,“ tvrdí. Jednoduché to nemá ani s vozíkem. „Všechno zařizování a žádosti o příspěvky se táhnou strašně dlouho. Do teď jsem žila v bariérovém bydlení a musela si nějak poradit. Ani vlastní vozík stále nemám. Papíry leží někde na pojišťovně a já čekám,“ líčí Eliška.

CrossFit je sport pro každého

Eliška se už osmým rokem věnuje CrossFitu a trénovat ho nepřestala ani když skončila na vozíku. „Je to dost komplexní sport, kde najdete úplně všechno. Od atletiky přes gymnastiku až ke vzpírání. A jde upravit na jakýkoliv handicap či zranění.“ Sama má licenci na trenéra pro postižené, těhotné, děti a seniory. „Věděla jsem, že vozík není konec,“ usmívá se. „Komunitu lidí, která kolem CrossFitu je, beru už jako druhou rodinu a jsem ráda, že jsem se jí nemusela vzdát.“

Střelba vypíná myšlenky a pomáhá s psychikou

Na psychiku Elišce hodně pomáhá právě sport. „Jednoho krásného dne mě v obchodě potkal Láďa Marčan a zlanařil mě ke střelbě. Vyzkoušela jsem si ji a zjistila jsem, že je to neuvěřitelný relax. V kombinaci se silovým CrossFitem je to ideál. Střelba je hodně o vypnutí myšlenek a soustředění. Dost mi pomáhá se se vším nějak vypořádat,“ vysvětluje.

„Jsem ale šíleně soutěživý typ. Takže jen relax to není. Mám tendence se porovnávat i s kluky. Cíle se snažím klást reálné, ale určitě bych se ráda podívala i na paralympiádu. Ale to ještě musím hodně zamakat,“ pokračuje. Letošní závody v německém Hannoveru byly pro Elišku první mezinárodní zkušeností. „Poznala jsem úplně jinou atmosféru a vnitřní pocity než na domácích závodech. Vím, že mám na čem pracovat, a to mě hodně baví.“

CrossFit a střelba Elišce ale nestačí. Příští rok by ráda vyzkoušela ještě veslování. „Před tím vším jsem byla kajakářka. Ráda jsem sjížděla divokou vodu. Sice ne závodně, ale jen tak sama pro sebe. Vodu mám ráda, tak bych to ráda zkusila. Třeba za rok. Pro letošek toho už mám víc než dost,“ směje se.

Autorka: Tereza Brychová
Foto: archiv Elišky Krejčí