Psal se rok 2000, paralympijské hry hostilo Sydney a Ivan Karabec měl životní formu. Z Austrálie přivezl zlato z dvouhry a stříbro ze čtyřhry, zápasy v jeho podání byly jedna velká jízda. Ta nedávno skončila, úspěšný reprezentant se začátkem roku rozhodl ukončit úspěšnou kariéru. Milovaný sport ale přesto neopouští, u stolního tenisu pokračuje coby trenér.

Proč jste se rozhodl skončit se stolním tenisem?

„Už toho bylo hodně, trénink není takový. Reprezentoval jsem od roku 1993, to máte 32 let, unavené je pak tělo i hlava. No, a hlavně jsem chytil nový impuls, v Rakousku dělám trenéra v olympijském centru v Linci, věnuju se mládeži. Prostě přišel pravý čas.“

Koncentrovat se na hraní na nejvyšší úrovni přes 30 let si ani nedovedu představit.

„Je to strašná doba… Kolem mě se za tu dobu vyměnily desítky hráčů, možná stovky. Navíc už nemám drajv jako dřív, už se mi nechce cestovat všude možně a spát po hotelích. Taky proč hazardovat se jménem, když výsledky nejsou takové?“

Jak těžké je přijmout fakt, že na konci kariéry už nepodáváte výkony jako v nejlepších letech?

„Dost. Když jste paralympijský vítěz, mistr světa i Evropy a bývalá světová jednička, jste zvyklí na určitou úroveň. Když najednou není, na psychiku je to těžší. Ale samozřejmě to tak má být, je to sport, vždycky přijdou mladší a lepší. Nikdo nemládneme a jsem přesvědčený, že jsem se rozhodl dobře.“

Když se ohlédnete za celou kariérou, co vidíte?

„Spoustu rozhodnutí bych dnes udělal jinak. Já šel ve 13 od rodičů z Českých Budějovic přes celou republiku do Havířova. Do toho bych dnes nešel, ale tehdy byl sport pro mě všechno, droga. Na druhou stranu se mi to vrátilo s úspěchy, taky jsem projel celý svět, kromě Antarktidy jsem hrál všude. Zažil jsem spoustu věcí, poznal hrozně moc lidí, nakonec mi to dalo hrozně moc. Nejlepší důkaz je asi to, že je mi 45 a stolním tenisem se pořád živím. Většina mých soupeřů a kolegů už dávno dělá něco jiného.“

Kde se vám z celého světa hrálo nejlíp?

„Nemůžu říct nic jiného než Austrálii. Ta země je bomba, Sydney mám samozřejmě spojené s mým vítězstvím, ale taky jsem tam prožil krásný románek. A pak se mi líbilo v Asii.“

Povězte mi o paralympiádě v Sydney něco víc.

„Byl to nádherný turnaj. Zahrát si dvě finále, takhle se to sejde možná jednou za život. Medaile se ode mě čekala, což není na psychiku úplně snadné. Navíc jsem neměl příznivý los, se světovou dvojkou jsem hrál už ve čtvrtfinále, ale zvládnul jsem to asi nejlíp, jak to šlo. Taky mi tam došlo, jak obrovský rozdíl je mezi prvním a druhým místem. I to druhé je krásné, ale já z t titulu paralympijského šampiona žiju dodnes.“

O čtyři roky později v Aténách jste zažil úplně opačné emoce, kdy vás diskvalifikovali kvůli lepidlu. Co se tehdy stalo?

„Zaváděla se nová pravidla, že se smí lepit jediným lepidlem. Já ho normálně používal, v Aténách jsem odehrál vítězný zápas a šel s raketou na kontrolu. A ona neprošla. Já sice lepil schváleným lepidlem, dokonce jsem jim ukazoval krabičku. Ale měnil jsem jen potahy a ve dřevě, které jsem měl asi od deseti, byly zažrané zbytky starého lepidla. Vůbec v ničem mi to nepomohlo, absolutní nesmysl.“

To muselo být hrozné zklamání.

„Já byl v totálním laufu, byl jsem světová jednička… Medaile by byla tutová, možná i zlatá, finále vyhrál Slovák, se kterým jsem měl bilanci snad 12:1. Ale koukal jsem se na to z tribuny.“

Na dalších hrách jste už medaili nezískal, ale přebily tohle zklamání nějaké pozitivní zážitky?

„Třeba Londýn. Tam jsem sice vypadl ve čtvrtfinále, ale byla tam jasně nejlepší atmosféra, ceremoniál za účasti královny Alžběty byl úplně fantastický. To jsem si užil moc.“

Už jste zmínil, že trénujete mládež v rakouském olympijském centru. Jak jste se k tomu dostal?

„Můj dobrý kamarád to tu šéfuje. Před lety mi volal, že potřebují na týden sparinga, tak jsem přijel. Pak jsem přijel na další týden, na další a za půl roku se zeptali, jestli nechci zůstat. Sehnali mi byt i klub, za který jsem tehdy hrál. Říkal jsem si, že taková šance přijde jednou za život, hned jsem to vzal, ani jsem se moc nerozmýšlel. Teď tu jsem šestým rokem a maximální spokojenost.

Sledujete vaše následovníky? Vaše zlato ze Sydney sice zatím nikdo nezopakoval, ale Češi jsou na paralympiádách úspěšní, medaile vozí.

„Sleduju, kluci na vozíku v čele s Jirkou Suchánkem mají dobrý tým a hrají skvěle. Trošku mě mrzí moje kategorie stojících, kromě Denisy Macurové tam není moc mladých, tam máme rezervu. Ale věřím, že se i tohle zlepší.“

Text: Tadeáš Mahel
Foto: archiv ČPV