Životní příběhy těch, kteří se na vrcholové úrovni věnují sportu i přes to, že mají nějaký handicap, jsou každý zajímavý svým způsobem. Ten, který začal před lety psát on, mezi nimi ale přeci jen vyčnívá. Protože ještě nikdy v historii neměla Česká republika na paralympijských hrách novodobého válečného veterána. Právě tím totiž, mimo jiné, Miroslav Lidinský je.

V roce 2007 ho vyslali do Afghánistánu, kde se svými spolubojovníky z Útvaru speciálních operací Vojenské policie (SOG) prováděli v rámci britského úkolového uskupení přímé protiteroristické operace. Na konci července téhož roku ho během bojového kontaktu zasáhl bojovník Tálibánu protitankovou střelou RPG 7, která mu dopadla přímo pod nohy a utrhla mu levý kotník. Ručička osudu se tehdy chvěla na pomezí mezi životem a smrtí. Skvělá práce lékařů ji nakonec převážila na stranu života. Byť po dvou letech bojů o nohu Miroslav Lidinský stejně musel kvůli traumatickým komplikacím podstoupit podkolenní amputaci.

„Na rozdíl od lidí, kteří přišli o končetinu třeba během autonehody, ale necítím takzvanou fantomovou bolest. Můj mozek měl možnost se na ztrátu nohy připravit, takže v tomto směru je to v pohodě,“ pousměje se sympaťák s pronikavě modrýma očima.

Na ulici byste ho možná přehlédli, měří zhruba metr sedmdesát. Ale právě on je důkazem toho, že fyzická výška nemá s velikostí osobnosti vůbec co dělat. Z davu pomyslně vyčnívá v mnoha ohledech. Na Wikipedii se třeba dočtete, že „…během profesní kariéry u ozbrojených složek získal specializace potápěč, pyrotechnik, letecký záchranář, instruktor pro práci ve výškách a nad volnou hloubkou, policejní vyjednavač a lektor taktické a střelecké přípravy.“

Stačí? Ne? Tak dál. Krátce po amputaci levé nohy pod kolenem začal hledat možnosti, jak se nepoflakovat doma a nerýpat se v tom, co se mu stalo. Vrhl se na sport. Na golf. Patří v něm k evropské špičce. Je šestinásobným vítězem Evropského poháru EDGA ve třech kategoriích, vicemistrem Evropy z roku 2010 a šestinásobným mistrem ČR v golfu handicapovaných.

Celý rok v pohybu

Jakmile skončí golfová sezona, přepíná na zimní mód. On totiž i závodně lyžuje, a dokonce tak, že jezdí závody Evropského a Světového poháru. A dokonce tak, že se za pár dní podívá na svou první paralympiádu.

„Premiéra, no… Těším se. Moc. I přes to, že během roku se na závodech potkáváme se světovou špičkou, paralympiáda je to nejvíc, čeho může handicapovaný sportovec dosáhnout. Navíc v mém věku… ano, správně se ptáte – budu v naší výpravě nejstarší, a jestli jsem se dobře díval, tak jsem nejstarší i mezi všemi stojícími lyžaři. Startuje tam se mnou třeba sedmnáctiletý kluk, to máme skoro třicet let rozdílu… jestli já tam nebudu spíš pro pobavení ostatních,“ rozesměje se při přemítání o startu na nadcházejících Hrách Lidinský.

Ptát se sportovce na to, jaké má před závody cíle, je vždycky ošemetné a málokterému z nich se chce mluvit o konkrétním umístění. Ale veterán, který vloni na podzim oslavil pětačtyřicátiny, si mě při téhle otázce pěkně vychutná.

„Napodobím Ester Ledeckou. Přivezu placku, slibuju,“ vyrazí mi odpovědí dech. Zírám jako Ester Ledecká v cíli super-G.

„Teda pokud s sebou budu mít dost peněz. Na stáncích bude určitě k dispozici velká spousta replik…,“ podotýká český sjezdař poťouchle se svým typickým smyslem pro humor.

„A teď vážně. Vzhledem k nabité konkurenci by byl pro mě obrovský úspěch dostat se v jakékoli disciplíně do první dvacítky. Na placku si vážně nedělám nárok… i když, naděje umírá poslední a zázraky se občas dějí,“ nechává si Miroslav Lidinský otevřená vrátka.

Protéza poprvé, protéza podruhé…

V posledních týdnech mu ale osud pěkně zabrnkal na nervy. A stejně jako u jeho parťáka z reprezentace a dobrého kamaráda Pavla Bambouska to chvíli vypadalo, že na Pchjongčchang může zapomenout. Začalo to na závodech Evropského poháru v italském Sella Nevea. Praskla mu závodní protéza.

„Díky tomu, že mám speciálně vyrobenou protézu, můžu jezdit na dvou lyžích. Ta protéza je vsazená přímo do lyžařské boty. V Sella Nevea se mi podařilo roztrhnout její spodní část, která je v chodidle. Na místě se to nedalo opravit, musel jsem to řešit až po příjezdu, byl jsem strašně naštvaný. Pak jsem si nechal protézu ‚vytunit‘ na závěrečnou přípravu… no a na soustředění v Janských Lázních se mi pro změnu podařilo urvat lůžko, které je spojené uhlíkovou pryskyřicí s trubkou, co vede dolů do chodidla. Zkrátka jsem protézu rozebral ve všech komponentech, ve kterých se rozebrat dala,“ popisuje lapálie Lidinský.

Z Janských Lázní ujížděl za protetikem Jindrou Svobodou, který pracuje na technické ortopedii v Berouně. Během dvanácti hodin postavili protézu znovu a český sportovní obojživelník uháněl zpátky na sjezdovku.

„S Jindrou jsme se domluvili, že do Koreje musíme postavit dvě protézy, respektive jednu náhradní, kdyby se v rychlostních disciplínách, kde je na ni největší zatížení a tlak, něco stalo, abych byl schopný závodit dál.“

Jenomže potíže s protézou nebyly jedinými, které paralympijského debutanta trápily. Přidaly se trable se zády.

„Mám je dlouhodobě, ale kvůli intenzivnímu tréninku teď vygradovaly. Vyhřezlé plotýnky, žádná legrace… ale díky skvělé zdravotní péči budu odjíždět ve stabilizovaném stavu a budu do závodů moct dát všechno,“ slibuje Miroslav Lidinský.

Česká republika bude díky němu mít na paralympijských hrách prvního novodobého válečného veterána. I kdyby přivezl z Pchjongčchangu opravdu jen repliku medaile, už teď je do historie sportu handicapovaných zapsán velmi výrazně.

Tereza Kubíčková