Jeho cesta ke sportu začala znovu tam, kde mnozí končí. Tomáš Horáček se po úrazu krční páteře dokázal vrátit ke sportu a našel svůj nový životní směr v para atletice. Nyní, ve svých 38 letech, se chystá na první zahraniční závody a mezinárodní klasifikaci. Jaká byla jeho cesta a co ho motivuje k tomu, aby se neustále zlepšoval?

„Jsem hromotluk, co miluje sport,“ říká o sobě s úsměvem Tomáš Horáček, para atlet a bývalý nadšený hokejista, florbalista a tenista. Prostě všestranný sportovec.

Jeho život se ale dramaticky změnil v momentě, kdy během skoku do vody narazil na dno a ochrnul. „Po transportu vrtulníkem mi lékaři diagnostikovali frakturu krčních obratlů a Brown-Séquardův syndrom. Můj handicap spočívá v omezení pohybů prstů levé ruky, výrazné spasticitě horní končetiny a oslabení levé dolní končetiny,“ popisuje svůj stav Horáček.

Přesto se nevzdal. Klíčový zlom přišel během rehabilitací v Kladrubech, kde se setkal se společným náborovým programem Českého paralympijského výboru a společnosti Sazka PARA(RE)START, který mu umožnil objevit kouzlo para atletiky. „Jakmile to šlo, začal jsem se po nějakém sportu rozhlížet. Vyzkoušel jsem si hod diskem, oštěpem a vrh koulí. Od té chvíle jsem měl jasno – tohle je cesta, kterou chci jít,“ vzpomíná.

Dnes sbírá úspěchy na tuzemské scéně, kde ve své kategorii už často překonává soupeře. Přesto je pro něj letošní sezóna výjimečná. Poprvé zamíří za hranice – čekají ho únorové závody ve Spojených arabských emirátech v Šardžá a Dubaji, kde zažije i svou první mezinárodní klasifikaci. „Jsem nervózní i natěšený zároveň. Nemám zatím zkušenost s mezinárodními soutěžemi, ale vím, že tam chci ze sebe vydat maximum,“ říká rozhodně.

Na obou prestižních závodech, kterými naplno odstartuje letošní závodní sezóna, bude mít Česko silné zastoupení – na startovní listině se kromě Tomáše Horáčka objeví jména jako Martin Adamčík, Anna Luxová, Jaroslav Petrouš a František Serbus. Speciálně dubajského Grand Prix se pak zúčastní i sprinterka Tereza Jakschová.

Atletické závody jsou prostě návykové

Na otázku, co ho na atletice nejvíc baví, odpovídá Tomáš Horáček bez váhání: „Atmosféra na soutěžích, adrenalin, radost z úspěchů a setkávání s ostatními sportovci. To všechno dohromady je prostě návykové.“

A co jeho plány na rok 2025? „Chci zabojovat o účast na mistrovství světa v Indii. To je moje vysněná meta,“ prozrazuje Tomáš. Kromě toho ale zdůrazňuje, že ho naplňuje nejen závodění, ale i cestování a zážitky spojené s jeho sportovní kariérou.

Když se Tomáš dostane do úzkých a nic nejde podle plánu, má své způsoby, jak se znovu nakopnout: „Pomáhá mi hudba, fitko nebo projížďka autem. A když mám kolem sebe kamarády, všechno jde hned líp,“ usmívá se.

A jaký má vzkaz pro ty, kteří teprve zvažují, zda sport zařadit do svého života? „Určitě to zkuste. Sport vám přinese nové přátele, zážitky a možná i úspěchy. Já jsem toho důkazem,“ dodává Tomáš Horáček na závěr.

Zdroj: Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců
Foto: Archiv ČPaL a facebook Tomáše Horáčka

V českém i světovém parasportu je málo osobností tak významných, jako je Jiří Ježek, legenda paracyklistiky. Proto si právě jeho pozval moderátor Matěj Nový jako prvního hosta do zbrusu nového podcastu Českého paralympijského týmu s názvem Stejní, ale jiní.

V podcastu Stejní, ale jiní mluví osobnosti parasportu o svých příbězích a ukazují, že i přes mnohá svá specifika stojí parasport na úrovni běžných sportů a zasluhuje si stejnou pozornost.

Na úvod prvního dílu nemohla nepadnout otázka na to, v čem je Jiří Ježek, nejúspěšnější paracyklista historie, jiný, než ostatní.

„Mezi sportovci jsem možná trošku jiný a to tím, že jsem měl tu čest být velmi úspěšný. A samozřejmě já si uvědomuji moc dobře, že tohle to se nepoštěstí každýmu sportovci.

A druhá věc, v čem cítím, že jsem trošku jiný, obecně mezi lidmi, je to, že se snažím skutečně klást důraz na zdravý životní styl. Protože pro mě to tělo bylo pracovní nástroj, já jsem se naučil ho ovládat a naučil jsem se mu dávat to, co potřebuje. A to se snažím dělat i po ukončení aktivní kariéry. Ukazovat lidem, aby se starali víc o své vlastní tělo. Aby začali sportovat, žít zdravě, protože vidím, že velké procento společnosti na tohle moc nedbá. Tak cítim, že jsem jiný“

Devětačtyřicetiletý Ježek v pořadu dále zavzpomínal na dobu, kdy v jedenácti přišel při nehodě o nohu.

„Samozřejmě ty první chvíle byly těžké, to nebudu ze sebe dělat, že jsem to zvládal hned od začátku, protože mi ten úraz sebral ten největší dětskej sen, který jsem měl. Já jsem chtěl být profesionální fotbalista, chtěl jsem se živit fotbalem, chtěl jsem mít spoustu fanoušků a být opravdu špičkový hráč Sparty. A paradoxně právě před stadionem Sparty jsem vběhnul pod náklaďák. Svou vlastní blbostí, takže jsem si nemohl nějak naříkat na osud, nebo to na někoho házet. Byla to moje blbost od začátku, prostě jsem se blbě rozhlédnul a vběhnul pod zadní kola nákladní Tatry.“

„Ale hned, jak to šlo, jsem začal běhat o berlích po nemocniční chodbě a hned jak to šlo, jsem začal jezdit na kole i bez protézy, prostě jen s jednou nohou. Tak abych mohl jít s rodinou na procházku, protože jsem věděl, že to na berlích nedojdu. Mně to kolo vlastně ze začátku nahrazovalo tu nohu. Tam možná vznikla moje láska k cyklistice.“

Láska k cyklistice a pohybu zavedla Jiřího Ježka až na paralympijské hry. Co to ale vůbec pro sportovce znamená, dostat se až na tuto vrcholnou akci?

„Já si myslím, a jsem o tom přesvědčený, že pro paralympioniky nebo pro handicapované sportovce obecně je to ještě víc, než je pro zdravého sportovce olympiáda. Protože zdravý sportovec, pokud vyniká, může se sportem živit, tím pádem se mu splní ten sen, který chtěl asi v dětství, věnovat se tomu, co miluje.“

„Každý měsíc, nebo třeba hráči NHL každý týden, zažívají to, co ten paralympionik zažije jednou za čtyři roky na té paralympiádě. Protože jenom paralympiáda je mediálně sledovaná, jsou tam stejné davy diváků, jako na olympiádě. Je to prostě vrchol.“

Jiří Ježek takový vrchol zažil hned pětkrát, vybojoval celkem jedenáct paralympijských medailí, z nichž bylo šest zlatých, a zapsal se tak do historie. Přesto zůstává při ohlédnutí za svou kariérou pokorný.

„Já se vždycky usmívám, protože já tomu jakoby pořád nevěřim. Je to něco, co by mě vůbec nenapadlo. Strašně si toho vážím, protože mám tak krásné vzpomínky na tu kariéru. Samozřejmě, že to dost bolelo. Byly tam momenty, kdy jsem byl úplně na dně, kdy jsem si nevěřil.“

„Na konci kariéry jsem měl druhý těžký úraz, který byl pro moje tělo paradoxně ještě těžší, než když jsem v jedenácti letech přišel o nohu. Takže já jsem s tou cyklistikou skončil musel a nemam k tomu špatnou emoci, protože mi to vlastně umožnilo z toho sportu odejít.”

Matěj Nový se zeptal i na to, jak handicapovaný cyklista zapadne do týmu sportovců bez handicapu a jaké to je, když s nimi poměřuje síly a vítězí.

„Bylo to těžké, protože já jsem byl vlastně první, kdo se s takovým handicapem dostal mezi elitu zdravých sportovců. Šampioni a špičkoví závodníci s tím neměli problém. Ti věděli, že jen se zvednou ze sedla a ujedou mi, že ten handicap je tak velký, že proti nim nemám šanci. Ale ti, kteří nebyli tak talentovaní, přesto byli v tom profesionalnim pelotonu, občas žehrali na ten svůj talent a netrénovali tolik a já jsem je dokázal třeba porazit, tak ti to nesli blbě samozřejmě,” vzpomínal Jiří Ježek v podcastu.

Během hodinového rozhovoru přišla řeč i na další zajímavá témata. Celý díl podcastu Stejní, ale jiní s cyklistou Jiřím Ježkem si můžete pustit na Youtube nebo ve své podcastové aplikaci Spotify či Apple Podcasts. Nový díl s dalším zajímavým hostem vyjde v polovině března. 

Text: Ota Černý
Autor podcastu: Matěj Nový

V prosinci to byly dva roky, co bývalý reprezentant v paraatletice, florbalu vozíčkářů nebo basketbalu vozíčkářů Zbyněk Sýkora převzal funkci předsedy Českého paralympijského výboru. Krátce po jeho zvolení proběhla paralympiáda v Pekingu a od té doby se obrazně řečeno nezastavil. Nejen o své funkci ale i o svém osobním příběhu promluvil Zbyněk Sýkora v podcastu Přes příkop, kde si povídal se Zdeňkem Haníkem a Matějem Machytkou.

„Před úrazem jsem nebyl vůbec sportovec, byl jsem kluk z vesnice. V létě fotbal, šli jsme si s klukama zakopat, nebo v zimě zamrzl rybník, tak jsme vzali všichni brusle, to samozřejmě jo, ale za sportovce jsem se nikdy nepovažoval, spíš jsem byl takový ten vesnický typ,“ řekl v pořadu Zbyněk Sýkora, který se na vozík dostal před třiadvaceti lety po úrazu na motorce.

Po nezaviněné srážce s nákladním automobilem se zotavoval v Rehabilitačním centru Kladruby, kde ho ostatní klienti přivedli ke sportu. Nejdřív si vyzkoušel hod diskem, ale pak se začal věnovat basketbalu. Vrcholem jeho sportovní kariéry bylo basketbalové angažmá v rakouském Salzburgu, kde hrál německou Bundesligu. Souběžně s tím začal hrát florbal a před čtyřmi lety se dostal k badmintonu.

„Ta moje nehoda ze mě v určitém pojetí udělala lepšího člověka. Otevřelo mi to oči, otevřelo svět. Já jsem díky tomu začal cestovat, já jsem díky tomu začal sportovat,“ vyjmenovával Sýkora, který mimo jiné úspěšně podniká.

Nová éra v paralympijském hnutí

Český paralympijský výbor prošel před dvěma lety reformou, která vyvrcholila novým vedením, v čele se Zbyňkem Sýkorou, a novými stanovami. Dříve do Českého paralympijského výboru patřilo šest svazů dle typu postižení, dnes sdružuje 29 svazů, asociací a federací.

Nejdůležitějším tématem v parasportu je pro předsedu ČPV odbourávání předsudků. Jeho cílem je zpřístupnit a zviditelnit parasport. Ukázat lidem po úrazech nebo s vrozeným postižením, že parasport je atraktivní. 

„V Česku máme nějakých 250 až 300 parasportovců, z nichž se posléze tvoří nominace pro paralympijské hry. Jen pro informaci: každý druhý třetí den přibude jeden vozíčkář po úrazu míchy nebo páteře,“ uvedl Sýkora s tím, že v Česku je celkem zhruba 5 300 registrovaných parasportovců.

V podcastu se řešila i účast ruských a běloruských sportovců na paralympijských hrách v Paříži. Na valné hromadě Mezinárodního paralympijského výboru v Bahrajnu se těsným hlasováním rozhodlo o účasti těchto sportovců v individuálních sportech pod neutrální vlajkou.

„Konala se dvě hlasování. V tom prvním se nerozhodlo. Nakonec ruští a běloruští sportovci mají možnost startovat na paralympijských hrách, ale pouze v individuálních sportech a musí splnit určitá pravidla: nesmí být politicky aktivní a nebýt součástí armády. A hlavně se musí vůbec kvalifikovat. Nominační závody jsou už ovšem dávno rozběhlé, tudíž je velmi pravděpodobné, že se jim tam nepodaří ze sportovního hlediska dostat,” upřesnil Sýkora. Český paralympijský výbor se už v minulosti proti účasti Ruska na mezinárodních soutěžích vymezil.

Mezi další témata, diskutovaná v pořadu, patří inkluze ve sportu, předsudky vůči handicapovaným sportovcům a nebo třeba nové stanovy Českého olympijského výboru.

Text: Ota Černý
Foto: Přes příkop

Patrik Jahoda jako jediný Čech odcestoval k prvnímu letošnímu závodu Světového poháru v australském Adelaide (13. až 17. ledna). Jaké si klade v paralympijské sezoně cíle přibližuje Patrik a jeho otec Richard, který ho na závodech i soustředěních pravidelně doprovází.

 „Minulou sezónu hodnotím pozitivně. Udělali jsme určité změny v tréninku a mám změřeno, že jsem se objektivně posunul. Letos v tom budeme pokračovat a pevně doufám, že se dostanu až na špici,” uvádí Patrik Jahoda.

A to potvrzuje i jeho otec Richard Jahoda:  „V přípravě vycházíme z loňského modelu, zahájili jsme ji už před Vánoci třítýdenním soustředěním na Floridě, v dubnu se chystáme na Mallorcu a po letní přípravě doma pojedeme na vysokohorské soustředění v Livignu, odkud Patrik pojede rovnou do Paříže.”

Na paralympiádě je pro českého reprezentanta klíčová časovka, vzhledem k tomu, že v silničním závodě je Patrikova kategorie H1 spojena se sportovci s nižší úrovní handicapu H2. Dalším vrcholem sezony bude mistrovství světa v Curychu.

Nyní se ale česká jednička soustředí na úvodní závod letošního ročníku Světového poháru. „Neřeším jen časový posun jako všichni, ale jako kvadruplegik se musím celý let přes lokty udržovat ve vzpřímené poloze, abych nepadal na sedačku přede mnou. Je to skutečně fyzicky náročné,” přibližuje Jahoda realitu cestování s handicapem. Naštěstí pro něho budou dvě květnová zastavení SP v Evropě.

 „V Adelaide budu považovat za úspěch jakékoliv medailové umístění, první místo by bylo fenomenální,” přibližuje český jezdec své cíle pro první letošní závody. Do těch půjde i s novým kolem, na kterém jezdí teprve několik měsíců. „Podle pocitů z tréninku si myslím, že by to mohla být moje tajná zbraň, ale nechci předbíhat. Dám do toho vše a výsledek se doufejme dostaví.”

Před deseti lety se Jahodovi podařilo celý Světový pohár dokonce vyhrát. „Byla to trochu jiná doba, hlavně co se týče klasifikací. Jakákoliv medaile v dnešní konkurenci je výrazně cennější,” uzavírá Patrik Jahoda.

Jak se mu bude na Světovém poháru dařit můžete sledovat na sociálních sítích a webu Českého paralympijského týmu.

Text: Ota Černý
Foto: Archiv ČPV a archiv Patrika Jahody 

Ve dnech 18. až 27. srpna hostil anglický Birmingham největší sportovní akci pro zrakově postižené sportovce pod názvem IBSA IBSA World Games 2023, neboli Světové hry. Tato akce se koná vždy jednou za čtyři roky a je hned po letních a zimních Paralympijských hrách další největší akcí pro zrakově postižené sportovce.

Letos se do Světových her zapojilo přibližně 1 900 účastníků, z toho 1 170 sportovců ze 67 zemí. Rekord však stále drží Světové hry v Soulu z roku 2015 s počtem 71 zemí a kolem 2 000 účastníků. V Birminghamu byly na programu tři IBSA paralympijské sporty: judo, goalball a fotbal pro nevidomé, kdy hrály poprvé i ženy ve vlastní kategorii. Dále pak neparalympijské sporty: showdown, bowling, vzpírání, B2-B3 fotbal pro slabozraké, šachy, lukostřelba a poprvé byly představeny nové sporty jako kriket a tenis pro zrakově postižené.

Česká výprava vyslala na Světové hry celkem 24 členů, což je doposud největší počet sportovců v historii, tj. 13 sportovců ve 4 sportech v showdownu, bowlingu, šachách a vzpírání a 10 členů realizačního týmu. V bowlingu se museli sportovci kvalifikovat na Světové hry přes Mistrovství Evropy, které se uskutečnilo v Praze, v showdownu pak jeli nejlepší sportovci dle aktuálního světového žebříčku, ve vzpírání proběhl domácí kvalifikační závod v Českých Budějovicích a šachy reprezentovali sportovci dle výsledků ze světového poháru v Monaku.

Fotbal pro nevidomé byl zároveň jako MS, na které se loni naši reprezentanti z ME nedostali. Turnaj v goalballu byl nasazen dle světového žebříčku, ale ČR byla na seznamu náhradníků spolu s dalšími zeměmi. Na ty se nakonec vůbec nedostalo, protože organizátoři do poslední chvíle čekali na africké země, které však nesehnaly finance na startovné, turnaj byl snížen ze 16 účastníků na 14 a země ze seznamu náhradníků už začátkem léta osloveny nebyly. Judo bylo vyhlášeno jako MS.

Česká republika dle daných výsledků nezklamala, a nakonec odváží tři medaile. Martin Biháry v kategorii do 90 kg ve vzpírání získal zlato. Lucie Schánilová Vrťová získala v ženské kategorii do 56 kg ve vzpírání stříbro. Velké překvapení pak zaznamenala Taťána Polnarová, která po přepočtu v ženské kategorii šachu, získala bronz.

Češi ještě k tomu přidali tři čtvrtá místa, což se nečekalo. Jaromír Hasala se v kategorii B2 v bowlingu probojoval do finálové části, ale na třetího sportovce z Polska už nestačil. Zároveň si průběžně udržoval po celou dobu turnaje 4. místo v kategorii All events a nedal tak pátému bowlerovi šanci. Michal Rokůsek překvapivě získal v kategorii do 110 kg ve vzpírání čtvrté místo výkonem 130 kg, bohužel na bronz nedosáhl.

Z dalších výsledků stojí za velký příslib 10. místo 16leté Markéty Trnčákové v ženské kategorii v showdownu, kde startovalo 28 sportovkyň. Markéta se tak posunula na 13. místo ve světovém žebříčku, kde je přes 150 hráček, a čeká na divokou kartu na letošní nejvýznamnější turnaj tzv. Top 12, který se koncem října uskuteční v Lotyšsku.

Na Světových hrách nebylo nouze o zajímavé překvapivé výsledky, ale tím největším se stalo to, že doposud suverénní Brazilci v semifinále poprvé na velkém turnaji prohráli zápas. Jejich první porážku jim připravila Čína na penalty. Ta však ve finále podlehla Argentině, která se stala zároveň novým mistrem světa ve fotbalu pro nevidomé.

Kompletní fotogalerie ze Světových her ZDE.

Zdroj a foto: Český svaz zrakově postižených sportovců

Zdeněk Barlok, předseda Českého svazu zrakově postižených sportovců, který vede světový bowling pro zrakově postižené a od konce června je nově členem Výkonného výboru IBSA, poskytl rozhovor k největší sportovní události IBSA – Světovým hrám, které proběhly od 18. do 27. srpna 2023 v Birminghamu.

Splnila česká výprava tvá očekávání na Světových hrách?

ZB: Myslím si že ano. Bylo jasné, že cinknou dvě medaile ve vzpírání a pokud se zadaří, mohli bychom získat medaili i v šachu. Nakonec ji získala Taťána Polnarová v ženské kategorii, což jsem vůbec nečekal. Máme i tři brambory, a to se také vůbec nečekalo. Především Jaromír Hasala v bowlingu, který byl na první velké akci, byl chvíli na bronzu, i když se ve finále snažil, nevyšlo to.

Kolik medailí nebo umístění v první desítce jsi čekal a jak bereš konečnou bilanci umístění českých sportovců?

ZB: Máme celkem tři medaile a tři čtvrtá místa. Počet medailí předčil očekávání, a to hlavně když jsme viděli, jak probíhá turnaj v šachu, v medaili jsme nedoufali. Od showdownu jsem čekal víc, ale tam mají nevýhodu, že je v turnaji kolem 30 hráčů a když se nepovede hráči pár zápasů v základní skupině, okamžitě letí do dolní části pavouka a není o co hrát.

Jednalo se o nejpočetnější výpravu, která kdy z České republiky na Světové hry vyrazila. Jak logisticky náročné bylo skloubit takový počet sportovců? Ví se o tobě, že mluvíš plynule holandsky a že jste letěli s přestupem přes Amsterdam.

ZB: Vždycky je to logisticky náročné, ale všechno jsem připravoval tak, aby se to dalo zvládnout. I přesto nás čekala trnitá cesta do Anglie. Letěli jsme do Birminghamu přes Amsterdam a v sobotu 19. srpna jsme vyslali předvoj dva šachisty. Oni doletěli v pořádku, i když měli ráno na přestup jen 45 minut, ale asistenční služba zafungovala výborně. Zbytek výpravy pak letěl o den později v neděli ráno. My už jsme takové štěstí neměli. Při příletu do Amsterdamu se v letadle zasekly dveře, takže jsme vyšli se zpožděním. Čekalo na nás 10 asistentů a dvě vozítka, ale i když měli v papírech počty pasažérů, zaskočilo je to, že nás je 23. Než se dohodli a než se mi podařilo je dovést k tomu, že můžeme jít pešky, na přestupu zavřeli bránu. S KLM jsme pak podstoupili složité jednání a aby se nás zbavili, dali nám spoj do Manchesteru s tím, že nám zaplatí dvouhodinový transfer do Birminghamu autobusem. Když jsme přeletěli do Manchesteru, čekalo nás další překvapení, ztratili se nám zavazadla, která jsme ani po dvou hodinách nenašli, a tak jsme jeli autobusem do Birminghamu. KLM help desk nefungoval ani fyzicky, ani na telefonu a všichni nás posílali od čerta k ďáblu. V Birminghamu jsem výpravu rozdělil na dvě části, téměř všechny jsem poslal se svými team lídry dalším transferem z letiště do vesnice a sám jsem si vzal dva lidi a šli jsme řešit naše zavazadla, jestli se náhodou najdou. Stálo nás to další téměř 4 hodiny času, ale po složitém hledání v systému, vyplňování administrativy a logistických manévrech jsem do vesnice místo v 8:30 dorazil kolem 18:00 h místního času i se všemi kufry. Tak odpadly starosti, abychom si půjčovali od ostatních výprav něco málo oblečení, které nepotřebují. Cesta zpět už proběhla lépe, byl jsem na to připravený a hned v Amsterdamu jsem to domluvil s asistenční službou, že půjdeme pěšky.

V tuto chvíli probíhá na účast českých sportovců veřejná sbírka na Doniu. Jak těžké bylo se uchýlit právě k tomuto kroku?

ZB: Nebylo to těžké. Bylo to takhle v plánu. V době přípravy a konání Světových her jsme ještě vůbec nevěděli, kolik dostaneme peněz od NSA a jako všichni ostatní jsme čekali na výsledky a museli si z části pomoci sami. Vyšlo nám několik dárců, třetina lidí jela nad rámec předpokládaných počtů jako samoplátci a zbytek jsme hradili z rezervních financí svazu. Zatím máme hrubá čísla, ale akce nás stála kolem 850 tisíc Kč. Z veřejné sbírky jsem si dal osobní minimum 50 tisíc Korun a to se povedlo. Přesáhli jsme vybranou částku, za což patří velké díky všem lidem, kteří nám takto pomohli.

Jak jsi vnímal to, že byly Světové hry právě v Anglii? Ví se, že o tuto akci měla zájem Praha, ale nakonec se to nepovedlo.

ZB: Byli jsme v roce 2020 ve finále s nabídkou za Prahu, ale politicky se IBSA s tehdejším vedením rozhodla pro Birmingham, i když byl dražší a nenabízel atletiku a plavání na rozdíl od nás. Půl roku mě to hrozně štvalo, ale s odstupem času mě nemá co mrzet. Byla to skvělá zkušenost a dnes vím, co dělat jinak. Taky přišel Covid a nikdo vlastně nevěděl, co bude a jak bude. Birmingham měl výhodu toho, že loni na stejném místě pořádali tzv. Commonwealth Games – něco jako hry svých bývalých kolonií, takže měli z čeho čerpat. Ve druhé polovině loňského roku jsem byl v intenzivním kontaktu s organizátory za část bowlingu a znám dobře jejich předsedkyni britského svazu nevidomých sportovců. Když mi vyprávěli o různých těžkostech při organizaci, snažil jsem se jim pomoci a vyjít vstříc. Od té doby jsme měli nastavený naprosto skvělý vztah a oni si toho moc vážili. Pro mě je Anglie vždycky něco speciálního i z mých studií na vysoké škole, takže se tam rád vracím. Jen tentokrát jsem si přivezl asi nějakou velkou chřipku domů.

Jak se ti líbila organizace her?

ZB: Měli to hrozně těžké. Všechna sportoviště byla rozstrkaná po okolí a občas pokulhávala logistika autobusů, ale to k takové velké akci všechno patří. Ve vesnici hodně padal internet a nejzáživnější byly 40minutové fronty v jídelně, aby si člověk uzmul něco k jídlu. Tím, že jsem měl na starosti bowling, bydlel jsem 10 minut chůze od hlavní budovy, takže jsem to měl těžší. Ale musím říci, že jim skvěle fungoval systém dobrovolníků, takže jsem mohl nechat naše team lídry, aby se starali o své sportovce v daných sportech a já jsem byl díky tomu nezávislý nebo závislý na dobrovolnících, ale ti byli skvělí. V tomhle Anglie jednoznačně porazila Prahu.

Někteří sportovci jeli nad povolenou kvótu či do konce startovali na divoké karty, jak diplomaticky náročné bylo vyjednat právě tyto výjimky?

ZB: Znám se díky IBSe se všemi vedoucími jednotlivých sportů, takže jsem to řešil přímo s nimi a oni nám vyšli vstříc. Nikde nebyl žádný zádrhel.

Ty jsi byl na Světových hrách hlavně součástí bowlingového dění, kolik času a prostoru jsi měl na to sledovat i ostatní sportovní dění?

ZB: Byl jsem oficiálně vedoucí celé české výpravy, ale měl jsem povinnosti především pro supervizi soutěží v bowlingu. Naši výpravu jsem rozdělil tak, že každý sport měl jednoho nebo dva lidi v pozici team lídrů a měli jsme vlastní whatsappovou skupinu jen pro tyhle lidi, takže jsem o všech výsledcích, nebo problémech, nebo řešení nastalých situacích věděl hned. Fungoval jsem každý den od sedmi ráno do jedné v noci.

Můžeš shrnout soutěže v bowlingu, které jsi měl na starost?

ZB: Měl jsem k dispozici naprosto skvělý tým rozhodčích i pomocníků, takže oni fungovali, když bylo potřeba, i beze mě. Jen jsme si vždycky řekli konkrétní věci. Zároveň jsme měli nastavenou whatsappovou skupinu pro všechny team lídry, trenéry ze všech výprav. Vše se řešilo neustále a informace se sdílely každý den. Bowlingové centrum samo o sobě bylo ne úplně to pravé, ale Angličani si ho vybrali sami a nemohl jsem do toho zasahovat. V Anglii to totiž v letních měsících funguje jinak než u nás. Je tam špička a o prázdninách chodí každý hrát bowling, a tak si to centrum nechalo pořádně zaplatit. Celkem asi 30 tisíc liber. Jedna dráha na hodinu na jednoho sportovce stála v přepočtu 2500 Kč, což je u nás i v Asii naprosto nemyslitelné. A to ještě zablokovali 7 drah pro komerční účely a pro účel Světových her nám to nabídli pouze od 9 h ráno do 16 odpoledne na 15 drahách. Museli jsme podle toho přizpůsobit kompletně celý program her od samého začátku, a proto bylo potřeba projít kvalifikačním sítem z mistrovství Evropy a a Asie.

Měl jsi také hodně jednání a schůzek, můžeš nám prozradit nějaké novinky či informace ze zákulisí samotných her?

ZB: Řešili jsme hodně věcí, které nemohu otevřeně popisovat, protože jsou součástí jednání VV IBSy. Mohu říci jen to, že se vypsalo nové výběrové řízení na pořadatele v roce 2027 a že do toho jdeme znovu s Prahou proti šesti dalším zemím. Původně jsem nechtěl, ale přišlo za mnou několik lidí, ať to ČR znovu zkusí. V oblasti bowlingu jsme řešili soutěže pod hlavičkou IBSA a nyní probíhá výběr vhodných zemí na konkrétní akce na rok 2024. Důležitou věcí, která je veřejná a naše vedení IBSy ji chce takto komunikovat je to, že IBSA nechce žádný sport odevzdat do rukou sportovních svazů pro zdravé sportovce nebo jakkoliv slučovat sporty s tělesně nebo mentálně postiženými.

Jak bys Světové hry zhodnotil závěrem ze svého pohledu?

ZB: Je to náročná akce a Anglie ji zvládla, jak nejlépe to šlo i v rámci jejich časových, finančních možností a mohou být na sebe pyšní.

Co bys závěrem vzkázal fanouškům potažmo veřejnosti?

ZB: Všem, kteří nás finančně, morálně i jakkoliv jinak pozitivně podporovali, patří velké díky nejen ode mě, ale hlavně od našich sportovců. Pro ně to byla velká akce, velký zážitek a my jsme za náš svaz byli rádi, že jim to můžeme umožnit.

Zdroj: Český svaz zrakově postižených sportovců

Dvojnásobná účastnice paralympijských her Anna Luxová má dětskou mozkovou obrnu. Narodila se předčasně a byla pár minut bez kyslíku, ale přes všechny životní nástrahy prožívá úspěšnou sportovní kariéru. A kdyby nevozila medaile z atletických mítinků, možná bychom ji vídali na prknech divadelního jeviště nebo ve filmu.

(Pokračování textu…)

„Takhle dlouho bez bazénu jsem ještě nikdy nebyla,“ tvrdí reprezentantka Vendula Dušková, ale ani tak nepřichází o optimismus a dobrou náladu nehledě na současnou nelehkou dobu. Rodačka z Karlových Varů vyhledává tréninkové alternativy, pokračuje v náročném vysokoškolském studiu a doufá, že se jí v příštím roce povede skloubit státnice s přípravou na paralympiádu v Tokiu.

(Pokračování textu…)

„Motivace nám handicapovaným sportovcům nechybí. Musíme každý den překonávat tolik překážek, že pár navíc nás nemůže odradit,“ tvrdí úspěšná handbikerka Kateřina Antošová. Vítězka celkového bodování loňského Světového poháru pevně věří, že se závodní sezóna opět rozjede a ona tak bude moci přivézt své tříměsíční vnučce nějakou tu medaili.

(Pokračování textu…)