„Motivace nám handicapovaným sportovcům nechybí. Musíme každý den překonávat tolik překážek, že pár navíc nás nemůže odradit,“ tvrdí úspěšná handbikerka Kateřina Antošová. Vítězka celkového bodování loňského Světového poháru pevně věří, že se závodní sezóna opět rozjede a ona tak bude moci přivézt své tříměsíční vnučce nějakou tu medaili.
Několikanásobná šampionka v rámci Českého poháru handbike, vítězka Evropského poháru EHC či umístění v top 10 v paralympijských hrách v Riu – takový je jen letmý výčet kariérních úspěchů handbikerky Kateřiny Antošové. Stálice na české para cyklistické scéně se kromě poctivé tréninkové přípravy věnuje i vlastní zahrádce, která se nachází jen několik metrů od hrušky, ze které před sedmi lety naše reprezentantka spadla a přivodila si osudový úraz…
Kateřino, viděli jsme tvé domácí tréninkové video, tak je jasné, že se pořád udržuješ v kondici. Jak se ti doposud dařilo vyrovnávat se s tímto způsobem přípravy?
„Pro mě se nic nezměnilo. Z práce nás poslali na homeoffice už začátkem března a až v polovině dubna Mezinárodní cyklistická unie rozhodla o zrušení, respektive posunutí Mistrovství světa v para cyklistice. To znamená, že jsem se pět týdnů připravovala doma, jako kdyby se závody měly konat.
Bude to znít jako fráze, ale cyklistika vyžaduje disciplínu – dodržovat při tréninku tepovou frekvenci v předepsaných mezích, jíst hodně bílkovin a zeleniny. Jíst tak, aby příjem a výdej energie byly stejné a kvalitně regenerovat. To jsou základní pravidla. Každému, kdo je bude chtít dodržovat, vezmou mnohem více svobody než nouzový stav.“
Trénuješ i venku na silnici?
„Dlouho jsem seděla denně několik hodin na trenažéru. Venku se nyní snažím jezdit v místech, kde není moc lidí. Situaci mi trochu komplikují dopravní uzavírky a zvýšený provoz. Dříve bývaly kolem poledne silnice prázdné, nyní jezdí na mých trasách jedno auto za druhým! Abych se vyhnula kolonám, najela jsem pár kilometrů i na lesních cestách. S nízkým závodním handbikem to tedy nebylo žádné potěšení.
Trénink handbikera na silnici představuje objektivně mnohem větší nebezpečí pro jeho život než koronavirus. Tuhle přede mnou zastavilo auto, jen tak tak jsem stihla zabrzdit. Vystoupil řidič a povídá mi, že nejsem vůbec vidět. Mám praporek z výstražné vesty, dvě blikačky, svítivé oblečení – už vážně nevím, co dalšího mám udělat, aby mě někteří řidiči ‚nepřehlédli‘.“
Když zrovna netrénuješ a nepracuješ, jak trávíš volný čas?
„Volný čas? Co to je? (smích) Ale jestli se ptáš na mé další zájmy, tak občas něco sázím na zahrádce. Koukám se při tom na hrušku, ze které jsem před sedmi lety spadla a zlomila si páteř. Manžel ji uřízl, ale ona se nedala, obrazila a moc hezky kvete. Držím jí palce a doufám, že na ní letos budou nějaké hrušky.“
Nyní dochází k další vlně postupného uvolňování bezpečnostních opatření proti šíření koronaviru. Dojde u tebe ke změně tréninkového plánu?
„Závodní rok je rozdělen do přesně definovaných cyklů. Bohužel cyklus, kdy jezdím dlouhé tréninky nízkými intenzitami, se mi letos protáhne. Od začátku roku eviduje můj počítač přes 3 500 kilometrů. Budu pokračovat, dokud nebude jasné, kdy budou nejbližší mezinárodní závody. V tuto chvíli se nikomu nechce rozhodnout o termínech. Já to chápu. Je třeba vyřešit mnohem důležitější problémy.
Nejsem jenom handbikerka. Zaměstnavatele mi žádný virus nezrušil a práce mi teď ‚krade‘ docela dost času. Všichni jsme vypadli z bezpečných stereotypů, musíme se učit nové věci, brát do úvahy tisíce neznámých veličin a komunikovat úplně jiným způsobem. Je to stejná výzva, jakou přináší závodní sport. Ale upřímně, docela se těším, až se všechno vrátí do normálu a s kolegy se budeme potkávat v kanceláři.“
Paralympijské hry v Tokiu byly bohužel o rok odloženy. Je podle tebe reálné, že se letošní cyklistická sezona alespoň v nějaké omezené formě rozjede?
„Variantu, že si letos nezazávodím, si vůbec nepřipouštím. Minimálně pár závodů Českého poháru určitě bude. Do zahraničí se cestovat nebojím, i kdybych pak musela zůstat čtrnáct dní v karanténě. Na našich závodech žádné publikum nebývá a konstrukce handbiku nás nutí dodržovat poměrně přijatelnou social distance i během závodu.“
Ty, jakožto vítězka celkového hodnocení loňského Světového poháru, jsi jistě chtěla na dřívější úspěchy navázat i v tomto roce. Jaký byl tvůj hlavní sportovní cíl pro sezónu 2020?
„Letos jsem chtěla dát vnučce nějaký hezký dárek ke křtinám. Myslela jsem, že to bude medaile z mistrovství světa, ale křtiny jsou už v červnu. Tak jsem vytáhla pletení. Vzhledem k tomu, že i při odpovídání na otázky jedním okem sleduji venkovní teplotu, abych mohla co nejdříve vyrazit na trénink, vypadá to, že vnučka se svetříku nedočká. Tak se vracím k plánu A. Doufám, že tříměsíční miminko bude trpělivé stejně jako já a na medaili si počká.“
Nemáš představu, zda existují i nějaké virtuální závody mezi handicapovanými cyklisty? Zúčastnila by ses případně takového měření sil s ostatními para sportovci?
„Stala jsem se ambasadorem virtuálního závodu, který pořádal oddíl Černí koně pro malé handbikery. Byla to trochu náhrada za zrušené dětské závody. Musela jsem obdivovat, kolik kilometrů dokázaly děti na trenažérech najezdit. Nevím, kdybych se přihlásila do závodu, zda bych vyhrála. Snad se z toho nestane trend. Cyklistika bez toho, že by člověk cítil ‚vítr ve vlasech‘ pro mě není přitažlivá.“
Jaká je nálada uvnitř para cyklistického hnutí? Jsi v kontaktu s ostatními kolegy, třeba i mimo území České republiky?
„Podle příspěvků na sociálních sítích jsme na tom všichni stejně – od Ruska přes Jižní Afriku až po Brazílii sedí cyklisté a handbikeři na trenažérech nebo v improvizovaných posilovnách. A jak znám své největší soupeřky, na závody budou dokonale připravené. V tomhle se asi lišíme od zdravých sportovců – motivace nám nechybí. Musíme každý den překonávat tolik překážek, že pár navíc nás nemůže odradit.“
Je něco, co bys popřála a vzkázala čtenářům tohoto rozhovoru?
„Každý průšvih – a tahle krize bude hodně velký průšvih – se dá zpracovat různými způsoby. Můžete se bát budoucnosti, nebo se těšit, co zajímavého přinese. Je jasné, že hodně věcí se už do starých kolejí už nevrátí. Ale nač řešit to, co nemůžu ovlivnit? Bůh jedny dveře zavře a sto jiných otevírá. Přeji všem, sportovcům i nesportovcům, k tomu otevírání dveří hodně odvahy!“
Text: Martin Steinbach
Foto: Archiv ČPV, archiv Kateřiny Antošové a Paradeník
