Poprvé v historii paralympijských her obsadila Česká republika soutěž ve vzpírání. Martin Bihary zdvihá činku v bench pressu, tlaku z lavičky.
Jeho osobní rekord bez super dresu, který se nesmí používat ani na paralympiádě, má hodnotu 172 kilogramů.
V Pekingu mu rozhodčí uznali pokus se 155kilovou činkou, další už neprošly kvůli tvrdým estetickým požadavkům, i když zvedl i váhu o 5 kg těžší. U vzpírání se totiž posuzuje i provedení, které rozhoduje o platnosti pokusu. „Neuznaných pokusů tu bylo hrozně moc. Právě kvůli nim se za mě dostali dva vzpěrači, protože těm neuznali ani jeden. U těch mých se i lidi v hledišti divili, že mi to nedali. Jakmile slyšeli, že pokus byl neplatný, tak to v hledišti začalo hučet. I já se budu ptát hlavního rozhodčího, proč to tak bylo. Čistě proto, abych věděl, jakou jsem udělal chybu,“ vysvětloval Bihary.
Pro pětatřicetiletého reprezentanta byl start na paralympijských hrách premiérou, stejně jako pro celé české vzpírání handicapovaných. „Paralympiáda je skutečně úplně o něčem jiném. Atmosféra je na každém sportovišti skvělá, opravdu jsem si to užíval. Vyhecuje to člověka do maximálního výkonu,“ pochvaloval si český silák.
V kategorii do 82,5 kilogramu skončil nakonec jedenáctý, i když původně měl startovat se vzpěrači vážícími o sedm a půl kilogramu více. Těsně před začátkem her tak musel hodně hubnout. „Připravovali jsme se do devadesátky, počítali s tím, jednu chvíli jsme dokonce měli potvrzené, že to tak bude. Pak to bylo hodně těžké. Než jsem jel do Pekingu, měl jsem 87 kg, ještě tady na místě jsem vážil 85,4. Chodil jsem dvakrát až třikrát denně cvičit, tři dny za sebou, pak jsem měl den volna a zase. Chodil jsem i do sauny, která také vysiluje. Nebyla to rozhodně procházka růžovým sadem,“ přibližuje své problémy Martin Bihary.
Civilním povoláním pekař přitom v samotné soutěži musel překonat hned dva handicapy. Vzpěračských disciplín se účastnil jako jediný zrakově handicapovaný soutěžící v celém startovním poli. „Trenér mi musí usadit ruce přesně na rysky na čince, abych měl váhu dobře rozloženou. Tohle je pro mě mnohem horší než pro ty, co normálně vidí. Navíc jsem mezi zrakově handicapovanými zvyklý soutěžit s nohama na zemi, tady musí být na lavičce, nemůžu se zapřít,“ popisuje všechna úskalí. Právě na dolních končetinách má Martin Bihary druhý vrozený handicap, tentokrát tělesný. Na rozdíl od ostatních vzpěračů ale může chodit, i když i to je v soutěži paradoxně nevýhodné. „Ostatní jsou buď vozíčkáři nebo amputáři, většinou jim chybí část končetiny, někdy nohy mají, ale jsou strašně slabé. Já mám v nohách o 30 kg víc než oni. To, co já mám v nohách, oni mají nahoře, v hrudníku a ramenou, tedy částech, které jsou pro vzpírání podstatné“ poznamenává český vzpěrač, aniž by si stěžoval. Možnosti normální chůze v běžném životě si samozřejmě velmi váží Stejně jako svého výkonu, který hodnotí s nadhledem: „S výkonem jsem spokojený, protože ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, kolik zvedá konkurence, tak jsem si říkal, že možná budu poslední. Každý začátek je těžký. Vzhledem k tomu, že je to můj první start na paralympiádě, tak je to taková nováčkovská daň, jak se mezi námi sportovci říká,“ dodal smířlivě.
Paralympiáda na něj ale udělala dobrý dojem i jinak. „Je to dobrá zkušenost. Život ve vesnici je zařízený skvěle, všechno funguje, nesetkali jsme se s žádným větším problémem. Všechno tu běží jako na drátkách,“ pochvaloval si v předposlední soutěžní den.
Náladu mu kazí jen fakt, že samotné vzpírání zrakově handicapovaných není paralympijským sportem. „Snažíme se prosadit, aby na příštích hrách zrakově handicapovaní mohli soutěžit mezi sebou. Oslovili jsme spoustu účastníků, můj trenér Jiří Smékal podával všem potřebné informace. Zatím máme ale jen příslib zařazení na hry v roce 2016, to je daleko,“ lituje historicky první český vzpěrač na paralympijských hrách.