Původně se věnoval vodnímu lyžování. A byl více než úspěšný. Při soustředění na Floridě ale stačila jediná vteřina, aby se Patriku Jahodovi obrátil život vzhůru nohama. Po úraze, kdy na lyžích skočil šipku a přerazil si páteř, zůstal na vozíku. Trochu paradoxně mu ale právě sport pomohl překonat těžké chvíle a vrátit se k závodění. Byť v jiném oboru.

„K vodnímu lyžování jsem se dostal díky náhodnému setkání při dovolené na Krétě, když mi bylo sedm let. Díky tomu jsem přišel do klubu vodního lyžování, v němž jsem byl členem až do svých čtrnácti let,“ vzpomíná několikanásobný mistr republiky a evropský šampion 2007 v mládežnických kategoriích.

Pak přišla chvíle, která mohla být i osudová. Vlastně měl štěstí, když si „jenom“ poškodil páteř. Bylo mu čtrnáct a najednou mu nefungovaly nohy. Zdrcující okamžiky, řekli byste si. Jenomže Patrik Jahoda je z povahy flegmatik a věci bral prostě tak, jak byly.

„Překvapivě to pro mě moc složité nebylo. Opravdu jsem velký flegmatik, stal se z toho takový můj obranný mechanismus. Navíc jsem si optimisticky nepřipouštěl, že by mě zlomená páteř mohla zastavit ve slibně rozjeté kariéře vodního lyžaře. Byl jsem dost ‚divoké‘ dítě a úrazy u mě byly na denním pořádku. Bral jsem to jako další z nich, ze kterého se za nějaký čas dostanu a budu lyžovat dál,“ vypráví mladý sportovec.

Jenže…

„Vrátit se k vodnímu lyžování ale nepřicházelo v úvahu. Zažil jsem, jaké to je, dělat to jako zdravý. Na vozíku bych z toho měl sotva poloviční prožitek, a to se mi nechtělo. Na vodu jsem nezanevřel, nicméně plavání mi nedává dostatečnou svobodu. Plavat od zdi ke zdi by mě nebavilo…“

Ale sportu se vzdát nechtěl, handicap nehandicap. Hledal, co by mohl dělat.

„K cyklistice jsem se dostal díky tátovi. Primární motiv byl, abych mohl jezdit s rodinou na cyklovýlety, takže táta zjistil, že existuje handbike, který je navíc rovnou přizpůsoben potřebám kvadruplegika. Postupně se mi cyklistika začínala líbit víc a víc a po prvním absolvovaném závodě na handbiku jsem jí propadl úplně,“ říká Jahoda.

Tak jako sbíral úspěchy na vodních lyžích, sbírá je i na handbiku. Pětkrát vyhrál závod Světového poháru, devětkrát se dostal na pódium. V Evropském poháru vyhrál rovnou desítku závodů a na stupně vítězů se podíval dokonce devatenáctkrát.

„Nejvíce si cením dvou vítězství ve Světovém poháru. V roce 2015 jsem vyhrál silniční závod v německém Elzachu nástupem ze třetí pozice, ještě 500 m před cílem jsem dost ztrácel na první místo, nakonec jsem o pár metrů vyhrál. Druhé nejcennější vítězství se mi povedlo minulý rok v časovce ve španělském Bilbau. Osobně jsem tuto časovku bral jako ‚náhradu‘ časovky na paralympiádě v Riu, které jsem se nemohl zúčastnit…“

Ptáte se proč? Vždyť měl super formu, skvělé výsledky, navíc neskrýval medailové ambice, které určitě nebyly plané i vzhledem k profilu trati v Riu, který by mu maximálně vyhovoval. Bohužel, někdy zapracují mocnější síly, než jsou ty sportovní.

„Mezinárodní paralympijský výbor se rozhodl sloučit moji kategorii s kategorií závodníků s menším postižením. Moje kategorie vznikla v roce 2014 a konečně umožnila lidem s nejtěžším postižením závodit v samostatné kategorii a nebýt vždy jen odsouzen k neúspěchu ve sloučené kategorii se závodníky s nižším postižením. Někdo ovšem namítl, že právě ta moje nově vzniklá kategorie je nedostatečně vyzkoušená, a tak došlo pouze na paralympiádě k nepochopitelnému znovusloučení mé kategorie s kategorií vyšší a velké křivdě mnoha závodníků včetně mě, kteří se již rok a půl připravovali na paralympijské hry,“ neskrývá rozhořčení ani po dlouhé době Patrik Jahoda.

Zároveň ale přiznává, že o to větší motivaci má pro paralympiádu v Tokiu 2020. Prvotní cíl je dostat se na ni. Podřizuje tomu všechno, i celoroční přípravu, během které najezdí přes sedm tisíc kilometrů.

„V dnešní době je již parasport velmi profesionalizovaný. Nejde ho dělat jako koníček a doufat v mezinárodní úspěchy. Příprava pro mě začíná každoročně vlastně už 1. ledna. V zimě jezdím doma na trenažeru a také absolvuji kompenzační tréninky, takže pravidelně posiluji a plavu. Začátkem února odlétám na soustředění na Kanárské ostrovy, kde jezdím objemové tréninky, abych měl vytrvalostní základ, na kterém potom můžu nadcházející sezonu stavět. V březnu potom odjíždím na další soustředění do tepla na Mallorku, kde už jezdím intervalové tréninky specifičtěji zaměřené na závody. První závody Světového poháru bývají už v květnu a to mívám naježděno přes dva tisíce kilometrů,“ popisuje mladý handbiker.

Sportovní vzor pro něj logicky hledejme mezi cyklisty. Ale pokud vás jako první napadne jméno paralympijského šampiona a nejúspěšnějšího cyklisty v dějinách paralympijských her Jiřího Ježka, jste vedle.

„Můj sportovní vzor je Zdeněk Štybar. Hrozně se mi líbí jeho styl závodění. Drtivé útoky. Třeba to, co zkusil tento rok při poslední etapě Tour de France na Champs-Élysées, to byla pro mě naprostá paráda a vrchol letošní Tour. Tento rok mě také dost ovlivnil Philippe Gilbert a jeho výkon na Ronde van Vlaanderen,“ chrlí ze sebe Patrik Jahoda, který si stejně jako ostatní sportovci hýčká svůj soukromý sen. Vlastně… jeden cíl plus jeden sen.

„Můj nejvyšší cíl je vyhrát paralympiádu. Ovšem můj sen je vyhrát duhový trikot, ten bílý dres s vodorovnými pruhy znázorňující duhu pro mistra světa…“

Světový šampionát v silniční cyklistice začíná v jihoafrickém Pietermaritzburgu poslední srpnový den. Takže…?

Tereza Kubíčková