Před třinácti lety uklouzla na mokrých schodech a tím pro ni skončila jedna z životních etap. Vzápětí jí ale začala další, ve které objevila paralukostřelbu. V té se letos Šárce Pultar Musilové dařilo velmi dobře. Stala se mistryní Evropy v ženské kategorii WW1 a také si vybojovala místo na paralympiádě v Paříži.

Už v kladrubském rehabilitačním ústavu, ve kterém Šárka Pultar Musilová pobývala po nehodě, zjistila, že ji baví sportovat i na vozíku. „Začínala jsem jako brankářka ve florbale. Později jsem si na jednom kroužku vyzkoušela právě lukostřelbu. Neměli pro mě ale vhodný luk. Jsem kvadruplegik a nezvládala jsem vystřelit s reflexem. Zůstávaly mi prsty na tětivě a nedokázala jsem ji pustit,“ vypráví. Následně se v centru Paraple potkala s Davidem Drahonínským, který jí doporučil vyzkoušet střílení s kladkou. „A tím to vlastně všechno začalo,“ dodává.  

Od té doby si přivezla dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili z paralympijských her v Riu a Tokiu a příští rok ji čeká i ta v Paříži. „Stříbro z kategorie jednotlivců v Tokiu je pro mě největším úspěchem. Když střílím v týmu, cítím větší zodpovědnost, protože to mohu zkazit i kolegovi. Jakmile ale střílím sama, soustředím myšlenky jen na sebe a pokud je dokážu zkorigovat, tak pak přijde ten nejlepší pocit,“ vysvětluje Pultar Musilová.

Střílení s větrem nejen v zádech

Letos v srpnu získala zlato na mistrovství Evropy, když ve finále porazila tureckou soupeřku Nil Misir 131:115. „V Rotterdamu se mi střílelo poměrně dobře a celková atmosféra tam byla suprová. S většinou lukostřelců jsem se alespoň trochu už znala. Takže jsme si i vzájemně týmově fandili. Trošku nám pofukoval zapeklitý vítr, který se bohužel nedal moc předpovídat. Ale nakonec vše dopadlo na výbornou. Jsem za sebe šťastná,“ líčí.

S větrem se bohužel nic dělat nedá, ale podle Šárky je možné se na něj alespoň trochu připravit. „Určitě se dá natrénovat střílení za větru. Ale doopravdy to pak na těch závodech není příjemné. Nemám trupové svaly a tím pádem mi fouká do celého těla a já pak musím balancovat s nataženým lukem. Střílení je pak obtížnější, ale v jistém smyslu je to i větší zábava,“ tvrdí.

Pultar Musilová se tento rok v červenci zúčastnila také světového šampionátu, který se odehrával v Plzni. Obsadila tam šestou příčku. „Střílelo se mi dost podobně jako teď na ME, ale měla jsem smůlu na konkurentku. Šla proti mně Korejka Kim Ok-gum, s kterou máme zápasy vždy zajímavé. Jednou vyhraju já, jednou zase ona. Tentokrát bylo štěstí na její straně. Doufám, že jí to budu moct brzo zase oplatit,“ těší se.

Z letní sezóny rovnou do té zimní

V září se konalo ještě finále evropského poháru a tím se zakončila letní sezóna. Pomalu se tedy začíná chystat zimní, která se střílí v hale na 18 metrů. „Ráda bych se v ní zúčastnila dvou mezinárodních závodů a poté na přelomu února a března bude světový šampionát v Dubaji. Půjde o jednu z mála šancí, jak potrénovat s konkurencí před paralympiádou v Paříži,“ říká Pultar Musilová.

Ač toho nastřílela už hodně, tlaku před každým startem se člověk jen tak nezbaví. Tvrdí ale, že nervozita k tomu všemu patří a je dokonce i potřeba. „Kdyby člověk nebyl nervózní, tak by ani střílet nedokázal. Někdy je to horší, jindy zase lepší. Vždy je jen otázka, kdo nervy zvládne udržet více zavřené a komu se to nepodaří.“

Spousta práce ale i zasloužený odpočinek

Jak Pultar Musilová bude zvládat nervozitu dál, zůstává otázkou pro nás všechny. Ráda by ale za svou sportovní kariéru dosáhla jednoho vytyčeného cíle. „Chtěla bych změnit světový rekord na venkovních 50 metrů. Teď ho drží Britka Jessica Statern a já bych ji ráda jednou překonala,“ přeje si. 

A dělá pro to dost. Po dlouhém prostříleném létě teď ale míří na zaslouženou dovolenou. „Letím do Egypta, kam už se neuvěřitelně těším. Už se jen vidím na pláži a na sluníčku. Celé léto, když byly pařáky, jsme stříleli a nebyla možnost si odpočinout. Teď konečně budu moct. Čtrnáct dní na luk ani nesáhnu. Pak se do toho ale zase vrhnu a zkusím trénovat čtyřikrát až pětkrát týdně,“ uzavírá Šárka Pultar Musilová.

Text: Tereza Brychová
Foto: Jan Malý, archiv ČPV