Na mistrovství světa v roce 2005 byl osmadvacetiletý český lukostřelec čtvrtý. Těsně pod stupni vítězů skončil na šampionátu i o dva roky později. Náladu si v Koreji sice spravil zlatem v soutěži družstev, zlatá individuální medaile na paralympiádě je ale největším dosavadním úspěchem Davida Drahonínského. „Už nikdy nechci brambory!“ halekal po vítězném finále v mix zóně.
Už si uvědomujete, čeho jste dosáhl? Co říkáte zlaté medaili z paralympiády?
Bylo to těžký. Všichni kluci, kteří tam dneska byli, mohli vyhrát. Kvalifikace je o nervech, ale tenhle teátr v lukostřeleckém kotli, za to by klidně mohly být dvě medaile, jako je to na mistrovství světa. Tady můžete být klidně první v základní části a pak vypadnete v prvním kole. Vítězství v kvalifikaci, i když paralympijským rekordem, je vám víte k čemu. To si pak můžete prohlížet další čtyři roky na stránkách FITA (Mezinárodní lukostřelecká federace) na internetu.
Vypadalo to, že rozhodující moment přišel v semifinále, které jste vyhrál až posledním šípem?
Já myslím, že rozhodující bylo, že to Osmo zkazil. Já jsem se tam několikrát ustřelil, v první sadě jsem nevěděl, proč to tam padá jednou tak a pak zase jinak. Předposlední end už byl o hodně lepší, pořád to ale bylo ještě trochu vpravo, tak jsem to cvaknul doleva – lukostřelci mi rozumí. Byly to ale strašné nervy, říkal jsem si, že teď dá Osmo deset a já půjdu o bronz. A zase tady budou ty brambory, které mám už doma v řádku a které jsem tu za celý pobyt ani nejedl…
Bylo výhodou střílet v tak napjaté chvíli jako první?
Určitě to byla výhoda. Aspoň jsem Osmovi vrátil porážku, kdy bylo na mě v poslední ráně, abych trefil devítku, abych vyhrál, a já dal sedmičku. Tenkrát stál on za mnou a potil se, dneska jsme si prohodili pozice. Brazilci v lukostřeleckém areálu věří v Boha, já jsem věřil snad ve finské soby! Až když mi řekli, že Osmo trefil sedmičku, tak mi došlo, že jsem proklouzl do finále a že to nebudou zase ty brambory. Možná si je dám k papání, až přijdu do vesnice.
Bylo hodně teplo, navíc semifinále a finále dělilo pár minut. Jak se vám střílelo?
Chtěl bych na prvním místě poděkovat všem fyzioterapeutům, kteří mi pomohli překonat všechny zdravotní problémy. Každý z nich na mě trochu zapracoval. Poprvé to bolelo fakt hodně, nerv na levé ruce. Musím říct, že jsem se nepoto, ale určitě jsem si cinknul.
Když jste najížděl do finále, žádal jste si od diváků gesty aplaus, hodně jste si to užíval. Je to tak, že s postupem do finále jste byl spokojený a klidnější?
No, možná to tak vypadalo. Ty brďo, ještě že mám Pampers! Ne, zase to bylo tak, že fyzioterapeut Míra mě předtím trochu protáhl, trochu psychiky do mě vlil, snažil jsem se myslet sám na sebe, na svoji střelnici, kde jsem strávil hodně času, na klídek, zeleň… Všichni se tam přijďte podívat, je to tam super! A ještě ta děkovačka – to nejsou jen fyzioterapeuti, to jsou diváci tady, trochu se teda zlobím na ty, co nepřijeli, a zůstali v Čechách, ale zase od těch bych dostal o to víc přes hubu, kdybych prohrál, protože oni museli vstávat ve čtyři a v pátek ve tři.
Ukázalo se, jak nevyzpytatelná lukostřelba dokáže být, že záleží na jediném šípu. Co říkáte třetímu místu velkého favorita Jeffa Fabryho?
Říkal jsem si, že bychom se mohli potkat s Jeffrym ve finále, i jsem mu loni říkal, že mu předchozí porážky vrátím. Teď nechci machrovat, ale malinko jsem zklamaný, že trochu vypustil semifinále s Johnnym. Nevím, jestli potřebuje bronz, že ho chtěl znova, jestli si potřebuje doma něco odlejt… Pak jsem to přál malinko Osmovi, že by všechny medaile zůstaly v Evropě, ale Jeffry je dobrej. A já tady byl lepší. Jak jste se mě před paralympiádou ptal, jak na tom jsem, tak teď jsem nejlepší ve třídě W1. Ještě chci říct, že Fabryho paralympijský rekord z kvalifikace, to jsou povídačky starý Kačky! Já jsem střelil 114 na závodech v Novém Městě nad Metují, tak ať si to tam soudruzi opraví.
Když jsme se spolu bavili před paralympiádou, říkal jsi, že vyhrát může každý, ale že si sem jedeš pro zlato. Teď jsi to dokázal…
Prostě se to sešlo, byla dobrá konstelace hvězd. V úterý jsem střílel kvalifikaci a moji rodiče měli výročí 30 let od svatby, to jsem musel vyhrát. Paralympijský rekord to malinko ozdobil, i když to nebyl ani můj osobák. V pátek měla moje maminka, kterou chci strašně pozdravit, svátek, takže to bylo za všechny Marušky, které znám, hlavně za tu, kterou mám doma. No a dneska už to bylo buď jo, nebo ne. Když jsme odjížděl z Čech, tak mi máma řekla, že mi rozbije čumák, když se vrátím bez medaile a myslela to určitě vážně. Říkala, ať se radši nevracím, tak jsem rád, že se můžu vrátit se zlatem. Táta je zase moje všechno – asistent, psycholog, pere mi, vaří mi, chrápe mi až do rána… Děkuju
Šárce Špaňhelové, naší fyzioterapeutce, za špunty do uší, protože ty, co mi koupila máma, byly fakt slabý. Kdyby to nevyšlo, tak bych to na něj svedl, takže jsem rád, že to na něj svádět nemusím. Nebo bych to svedl na trenéra, že mě špatně připravil. Takhle jsem rád, že teď můžeme být všichni happy a zdravím všechny lidi, kteří kvůli mé soutěži vstávali, protože já bych spal. Taky se omlouvám bráchovi, že jsem ho v pátek budil ranním telefonem ve tři ráno.
Vy jste začínal s bocciou, po reklasifikaci vašeho handicapu, která vám znemožnila v této hře dál soutěžit, jste se vrhl na lukostřelbu. Vypadá to,
že to nebyla špatná volba…
Boccia byla fakt rána, já jsem trénoval opravdu dost a pak když vám řeknou „čau, najdi si něco jinýho…“ Ale tenkrát mi lidi ze svazu, za který střílím, řekli, že si můžu vybrat jiný sport, že jejich podporu budu mít. Já už v té době trochu střílel z luku, tak zmizel sport number one boccia a byl nový sport number one lukostřelba. Posledních šest let jsem tomu obětoval strašně moc času. Doufám, že si teď udělám víc času na přátele, na mámu, na tátu, na synovce, na ségru a její rodinu, na bráchu…Taky se trochu vrhnu na handbike a malinko si odpočinu. I když odpočinu… Stejně mě čekají doma státnice z mezinárodních vztahů, to bude zase druhý peklo! Bez Číňanů, zato s profesorama.
